Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

pátek 13. února 2015

Žádné příběhové elitářství!

„Jak tohle můžeš číst?“ 
„Jak se na tohle můžeš dívat?“ 
Takových otázek nebo jejich modifikací jste určitě slyšeli spoustu. Klasické dělení na nízkou a vysokou literaturu a kvalitní a pokleslé žánry - stále je to v nás, i když se rozdíly už dávno smazaly a většina z nás nedokáže určit hranice. 
I kdybychom to dokázali, jaký šílenec by četl jenom vysokou literaturu a sledoval hluboké a seriózní filmy?
Proto říkám: Přestaňme si hrát na literární snoby!



V jednom z přechozích článků jsem zkritizovala knihy od Alexandry Potter - a teď nemůžu spát ze strachu, že z toho někdo mohl nabýt dojmu, že programově brojím proti „pokleslým“ žánrům. Tahle představa mě natolik vyděsila, že tu teď zírám do obrazovky a přemýšlím, jak to napravit.

Aby mezi námi bylo jasno: Nerozděluju žánry na vysoké a nízké. Tohle rozdělení podle mě mělo smysl naposledy někdy v 19. století a možná ani tehdy ne. Příběh by mě člověka zasáhnout, naplnit jeho momentální potřebu po emocích: a je celkem jedno, jestli jsou to emoce, které získá přečtením realistického románu o těžkém životě francouzských dělníků nebo zhlédnutím romantické komedie. 

Žádné elitářství!
Jedním z paradoxů psaní recenzí a komentování příběhů, které nám někdo jiný překládá, je podle mě to, že každý jsme jiní - a každému vyhovují jinak postavené příběhy, preferujeme jiné žánry a jiný autorský styl, ztotožňujeme se s jinými hrdiny. Myslím si, že když hodnotím jakýkoliv příběh, musí být jasné, že je to můj osobní pohled zatížený tím, co se mi zrovna líbí, i když na tohle svoje hodnocení předkládám objektivním stylem. Kdo čte moje recenze, ví, že mě vždycky dokáže vytočit klišé a že jsem háklivá na to, jaký obsah se předkládá jako typicky ženský (a jaké postavy jsou prezentovány jako typicky ženské). Někomu ale naopak klišé vyhovuje (třeba kvůli předvídatelnosti) a rád si počte o tom, jak se ženě vyplatí držet se plotny a čekat na prince. 

Takže, pokud kritizuju ženské romány, tak to není kvůli tomu, že by mi vadilo, když u nich ženy relaxují po těžkém dni v práci. Vadí  mi, že tyto žánry vytvářějí iluze, nereflektují obraz žen, jaké opravdu jsou, a pokřivují i to, jak ženy vidí samy sebe. S žádnou abstraktní „literární hodnotou“ to ale nesouvisí.

Přečtěte si Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli od francouzského vysokoškolského lektora Pierra Bayarda. Bayard má velmi zdravý pohled na příběhy a lidi, kteří je (ne)čtou - v tomto ohledu je pro mě tak trochu guru. (Ale musím přiznat, že jeho rozvíjení tématu, jak škodlivé je číst knihu, na kterou máte psát recenzi, jsem sledovala trochu zděšeně.) Nebojme se mluvit o knihách, které jsme nečetli - ostatní jsou na tom nejspíš stejně. Netvařme se jako literární snobové.

(Tenhle můj přístup ovšem platí jenom pro fiktivní příběhy. U novinařiny jsem nekompromisní: proti bulváru brojit nepřestávám. Teda tomu se novinařina ani nedá říkat. Je mi líto. Vydělávat na vymyšlených a pomlouvačných příbězích o reálných lidech?  PROSTĚ NE.)

Takže tu veřejně prohlašuji: Jsem proti příběhovému snobství!


A abych dokázala, že to myslím vážně, tady je seznam několika mých guilty pleasure, prohřešků proti „kvalitním“ kulturním obsahům, kterých jsem se dopouštěla, nebo se ještě dopouštím.

  1.  Poslouchala jsem songy od Taylor Swift a sledovala její videoklipy. (Bohužel mě to pustilo zrovna v okamžiku, kdy se zdá, že se konečně propracovala od romantických oblbovaček typu Love Song k sebeironii v Shake it.)
  2. Jistěže jsem četla Twillight. Několikrát. A filmy jsem viděla taky několikrát. (I když v době, kdy přišel do kin poslední díl, už tahle láska vyprchala.)
  3. Prošla jsem si obdobím dívčích románů typu Dívek v sedle. A bylo dlouhé. Příliš dlouhé, aby nezanechalo následky.
  4. Četla jsem knihy od Sophie Kinselly a pořád je mám celkem ráda. Nikdy jsem se nedopracovala k její nejznámější shopaholické sérii, ale mám doma Bohyni v domácnosti a Dokážete udržet tajemství?, přičemž zvlášť pro tu druhou mám slabost. Já vím, je to stejný žánr jako Alexandra Potter: ale Kinselliny hrdiny nejsou tak strašně otravné.  
  5. V amerických seriálech mám vždycky tajnou radost, když se ti dva dají dohromady, i když vím, že to totálně zabije zajímavou zápletku a celý seriál se zvrtne v soap operu. Viz The Mentalist. Já věděla, že vztah mezi Janem a Lisbon objektivně nemůže fungovat a že tahle zápletka zadupe i zbytek kvality. Ale stejně tyhle dobré konce potřebuju.
  6.  Mám zatracenou slabost pro trpící hrdiny mužského pohlaví a jsem proti tomu naprosto
    bezmocná. Zabili mu ženu, měl těžké děství - oooch, potřebuju ho zachránit. Jako třeba Bruce Wayne nebo už zmíněný Partick Jane alias Mentalista (zrovna teď jsem narazila na jednu svatební fotku, kteoru vypustili jako upoutávku, a byla jsem blízko hysterické reakci). V tomto ohledu naprosto chápu čtenářky Fifty Shades of Grey - i když zrovna tohle nepatří mezi moje guilty pleasure a ani jsem ji nečetla. Vsadím se, že podobné emoce budou nějakou evolučně podmíněnou vymožeností, kterou jsou ženské mozky vybavené. Pokud ne, tak mi to prosím neříkejte - ztratila bych výmluvu.
  7. O Vánocích pokaždé podlehnu nostalgii a věnuji nehorázně času dívání se na romantické komedie. Takové ty prošpikované klišé. V nichž neznáte ani jednoho herce, protože nikde jinde nehrál (nebo jenom v reklamách). Které většinou ani nejdou do kina, protože jsou to televizní filmy. (Tahle nálada naštěstí nevydrží déle jak týden a potom se vracím k cynismu. Ale občas mě tyhle záchvaty přepadnou i mimo Vánoce, třeba o letních prázdninách.)

Tohle byly moje guilty pleasures, prohřešky proti „vysoké kultuře” - nebo aspoň ty, které mě zrovna napadly. Určitě je jich mnohem víc. 



Jaké jsou vaše „prohřešky“? A rozlišujete příběhy na vysoké a nízké, nebo žánry na kvalitní a pokleslé?





/Zdroje obrázků: http://mashable.com/2013/03/13/save-google-reader/
http://www.harlequin.com/storeitem.html?iid=22502 
https://www.kosmas.cz/knihy/154556/jak-mluvit-o-knihach-ktere-jsme-necetli/
http://www.people.com/people/article/0,,20770526,00.html 
http://www.fanpop.com/clubs/the-mentalist/images/10120355/title/jisbon-4eva-photo 
http://www.cinemablography.org/blog/a-formula-for-love-the-romantic-comedy-genre /

4 komentáře:

  1. Souhlasím a podepisuji v plném rozsahu :) Pryč s literárním snobstvím!

    OdpovědětVymazat
  2. Krása. Konečně tohle někdo řekl! Vážně, ať každý čte a sleduje to, co mu dělá radost. A je úplně jedno, jestli je to fantasy, romantická komedie nebo sociální román. S většinou z tvých guilty pleasures se naprosto ztotožňuju (ale Taylor Swift mám ráda právě, když zpívala Love Song. Vždycky se u toho rozněžním, stejně jako u Thousand Years od Christiny Perry!). A jinak, proč tomu vlastně říkat guilty pleasure? Vůbec se nestydím za to, že mám ráda šťastné konce, občas brečím u romantických komedií a líbí se mi Twilight. Prostě, nejsem literární snob, a to vůbec :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Thousand Years mám taky velmi sentimentálně ráda. Máš pravdu, s tím termínem "guilty pleasures" by se mělo něco udělat! Ale je pravda, že se mi naprosto iracionálně líbí, jak to zní :D

      Vymazat