Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

sobota 23. září 2017

Dilema: Vracet, nebo nevracet se ke svým knižním láskám?

V poslední době narážím na dilema, se kterým si nevím rady: moji "nej nej" oblíbení spisovatelé, které jsem hltala během dospívání, vydávají nové knihy. A já váhám - mám se jejich novým knihám radši vyhnout a neriskovat, že si zkazím ty kouzelné a idealizované vzpomínky? Nebo se mám snažit znovu vstoupit do stejné řeky a zachytit zbytky toho kouzla, které tam někde třeba ještě pořád je?





Stává se mi to čím dál tím častěji.
Jsem už smířená s faktem, že jsem vyrostla z většiny young adult fantasy knihy - tyhle příběhy už mě v nejlepším případě nebaví, v nejhorším mi přijdou vyloženě trapné. Minulý rok k nám však v češtině dorazila kniha spisovatele, který doslova začal moji knihomolskou vášeň a přeurčil můj hlavní koníček, který mě držel celou pubertu a ještě dost dlouho po ní (jasně že myslím čtení). Jde o australského spisovatele Gartha Nixe, autora Abhorsenské trilogie, jejíž první díl, Sabriel, mi otevřel dveře do úplně nového světa. Dodnes je tou knihou, kterou otevírám, když jsem nemocná nebo mám krizovou chvilku. Četla jsem toho od Nixe dost, abych ho považovala za jen mírně nadprůměrného spisovatele, ovšem jeho Abhorsenská trilogie je pro mě srdcovka. No a teď k ní vydal prequel - Clariel.
Byla jsem nadšená, nechala si ji nadělit k Vánocům... a už víc než půl roku mi leží na poličce. Za prvé jsem nešťastně otevřela doslov, kde byla v první větě pointa celého příběhu (předpokládám). Přesto jsem se do ní pak v létě snažila začíst - ale nebylo to ono. Nemůžu najít to kouzlo, které jsem v tomhle propracovaném, magickém světě viděla. A tak jsem knihu zas odložila a jenom po ní obezřetně pokukuju.

Můj další - aktuálnější - problém se týká Johna Greena. Pravděpodobně víte, že po spoustě let (v časovém měřítku lidí, co jednou prostě odrostou pubertě) vydává novou knihu - Tourtles All The Way Down. John Green je podle mě génius YA literatury: jeho Hledání Aljašky je nádherná a hluboká kniha, stejně jako Papírová města nebo nejznámější Hvězdy nám nepřály. Jenže - tyhle knihy jsem milovala v době, kdy jsem byla jejich "cílový čtenář" - náctiletý geek. A ačkoliv si pamatuju, jak jsem se tehdy cítila, a jsem schopná ocenit hloubku toho, co Green svým čtenářům nabízí (v porovnání s jinou YA literaturou), už to prostě není ono. Už jsem z toho vyrostla. A mám pocit, že bych se k tomu možná neměla vracet, abych si ty krásné, silné, ale neuchopitelné pocity z jeho knih uchovala a nepřebyla je novým zklamáním.

Přemýšlela jsem, jestli mají podobné pocity i fanoušci Harryho Pottera. Potvrdí nebo vyvrátí mi to tu někdo? Mně osobně vytáčí, že Rowling pořád chrlí další knihy a filmy a scénáře vztahující se k HP, ale nejsem zrovna skalní fanoušek. Nevadí vám to z toho pohledu, že nové a nové příběhy kazí vaše staré emoce, mění atmosféru celého potterovského světa?

A vůbec, máte podobný problém s nějakými knihami? Nevracíte se k nim nebo k jejich autorům, abyste nebyli zklamaní? Nebo je to jen moje podivná knižní úchylka? :)

1 komentář:

  1. Harry Potter je možná jediná série, u které ten pocit, který popisuješ, u většiny lidí nenastane. Protože je to prostě tak dobré a čtivé. Ale jinak tvému problému celkem rozumím. U mě se to týká hlavně různých rozečtených sérií, které se mi sice v dané chvíli líbily, ale jak jsem si hned neopatřila další díly, ta touha vědět, jak to dopadne se někam vytratila. Ale už mi to ani nevadí. Každé období má něco, a je plno knih, které čekají, až se do nich pustím(e). :)

    OdpovědětVymazat