Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

sobota 13. září 2014

Citát týdne: M. Szczygiel, Libůstka

Janina Turková, žena v domácnosti, přes půl století sledovala právě to, co je všední, a tedy nenápadné. Jako první se o tom dozvěděla její dcera. Po matčině smrti roku 2000 otevřela Ewa Janeczková skříň a spatřila hromady sešitů. (Sešitů tam bylo 728, ale později se zjistilo, že jich je ještě o něco víc.) Vyšlo najevo, že matka si zapisovala všechno, co dělala. Stále, den za dnem, od roku 1943 do roku 2000 si zapisovala:
  kolikrát denně zvedla telefon a kdo volal (38 196)
  kolikrát někomu telefonovala (6257)
  kde a koho náhodou potkala a řekla mu "dobrý den" (23 397)
  kolikrá se s někým sešla (1922)
  kolik dala komu jakých dárků (5817)
  kolik jakých dárků dostala (10 868)
  kolikrát hrála bridž (1500)
  kolikrát hrála domino (19)
  kolikrát byla v divadle (110)
  kolik viděla televizních pořadů (70 042)
  a podobně.
(Citace z: M. Szczygiel: Libůstka, Máj/Dokořán 2011, 1. vydání, str. 14-15) 

Libůstka je souborem několika příběhů polských žen. Tato charakteristika na první pohled nevypadá zas tak zajímavě. Ovšem knížka je více než zajímavá: jde tu o obyčejně neobyčejné životní příběhy většinou neznámých lidí (až na jednu slavnou herečku). Máme tu příběh jednoho tajemného seznamu žen, u kterého autor nemůže přijít na spojitost mezi jmény. Ženu, která si padesát let zaznamenávala každou (pro většinu z nás bezvýznamnou) maličkost. Krásnou dámu, jež se nechává profesionálně fotit v různých šatech a kostýmech. Manželku vysokoškolského profesora, jejíž sochu nechal manžel dát na chodbu univerzity, kde se poprvé setkali. Naprosto rozdílné životní cesty dvou kamarádek, které sdílely své osudy skrz dopisy.  

V případě podobných příběhů je naprosto klíčový způsob, jakým je autor čtenářům předloží. Mariusz Szczygiel je mistr reportáží a rozhovorů Jeho pohled je laskavý - nesoudí své hrdiny, jen se jim snaží porozumět a ukázat pak jejich životy svým čtenářům. (Z jednoho jediného příběhu od tohoto autora jsem cítila negativní emoce, a to jenom implicitně - v popisu jeho setkání s Blankou Matragi. Po přečtení minipovídky Motýlí dotyk Blanky M. z knihy Láska nebeská tato dáma v mých očích klesla hodně hluboko.)  Svým stylem Szczygiel vytváří příjemnou atmosféru ve stylu "všichni jsou vítáni, vše mě zajímá, nic neodsuzuji", kvůli které se tak ráda vracím k jeho knihám.
A přenáší na nás onu úctu k nevšedně - všednímu životu. Několikrát během čtení jsem si říkala, že tohle už je fakt divný (třeba fotit se v kýčovitých skřítkovských kostýmech nebo zapisovat si návštěvu dcery do stejné kolonky, jako by si zapsala elektrikáře), ale vždycky mi po takové myšlence bylo trapně. Nakonec, proč bych to měla soudit?

A jeden rozhovor na závěr

Možná jste zaznamenali nedávný rozhovor, který se Szczygielem na DVtv vedl Martin Veselovský. Tématem byl hlavně Gottland. Velmi mě překvapilo, že ta kniha na moderátora působila pesimisticky, jako vykreslení "národa poseroutků". Na mě Szczygielovy knihy naopak působí neuvěřitelně pozitivně. Máte také na Gottland určitý vyhraněný názor? Ráda bych znala další úhly pohledu.

Jak moc se mi kniha líbila:

 

2 komentáře:

  1. Nevšedně všední život. Líp bych to neřekla! Obdivuju lidi, kteří dokážou psát o zdánlivě ne zajímavých maličkostech tak poutavě.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky! Taky tenhle styl miluju - Fulghum, Čapek, Betty MacDonald... (Sczcygiel tam má dobrou společnost, že? :))

      Smazat