Psaní a život v Literárním spolku Laury Sněžné

Knihu Literární spolek Laury Sněžné od finského autora Pasi Ilmari Jääskeläinena jsem si odnesla z letošního pražského Světu knihy - koupila jsem si ji spíš náhodou. A byla to šťastná náhoda, protože se z ní vyklubal můj nejlepší knižní zážitek za velmi, velmi dlouhou dobu.

Ella Milanová je učitelka finského jazyka a literatury, která se vrací do svého rodného města kvůli záskoku v místní škole. Ellino město, Zaječín, ovšem není ledajaké místo. Pochází z něj totiž deset slavných spisovatelů v čele s Laurou Sněžnou, světoznámou autorkou příběhů pro děti. Laura Sněžná kdysi založila Literární spolek a vybrala do něj devět nadějných dětí, ze kterých vychovala úspěšné spisovatele. A teď, po desítkách let, se do tohoto Spolku rozhodla na základě povídky v novinách přizvat i Ellu. 

Jenže Spolek není jen tak nějakou organizací, ve které by si spisovatelé u kávy vyprávěli veselé historky ze života. Vlastně se zdá, že se spolu tito spisovatelé nebaví vůbec, pokud to není nezbytně nutné. Ledaže spolu hrají Hru, při které se zase musí mluvit tak moc a tak upřímně, že je jim z toho špatně. A do toho se mezi knihami v Zaječíně šíří podivná nákaza, kvůli které se mění děj klasických románů, a to by se rozhodně nemělo trpět. Ella se snaží proniknout pod vrstvy příběhů a fikce, které se vznášení nad městečkem a jeho obyvateli, ale zároveň začíná pochybovat, zda některé věci není lepší nechat nevyslovené...

 Jak to chodí u spisovatelů

Nechce se mi dávat knihu do konkrétní literární škatulky - zůstaňme tedy u konstatování, že by se dala zařadit do absurdní literatury nebo třeba magického realismu: pohybuje se přesně na oné tenké hranici mezi realitou a fantasií, takže si nikdy nejste jistí, na kterou stranu příběh zrovna přepadává. Literární spolek Laury Sněžné je ale především tím, co slibuje svým názvem - lahůdkou pro každého, koho zajímá, jak to funguje ve světě spisovatelů. Zvlášť pokud chcete (nebo dokážete) věřit tomu, že jde o krutý a bezohledný svět, v němž je potřeba z druhého člověka vyždímat jeho nejtajnější pocity, odpozorovat detaily jeho chování, a pak to všechno přetavit v cosi vlastního, co prodáte čtenářům.

Ano, chvíli mi trvalo, než jsem se do téhle knížky dostala. Ella mi na začátku nebyla moc sympatická a hlavně mi nepřipadalo příliš uvěřitelné, jak rychle a nečekaně spadla přímo doprostřed velkého literárního světa, navíc tolik obklopeného tajemstvími. Navíc jde o knihu napsanou až moc spisovně, i všechny spontánní rozhovory jako by prošly trojitou korekturou, což je divné.

Postupně jsem si ale zvykla a přistoupila jsem na pravidla hry. Za odměnu jsem dostala výborně propracovaný příběh, který jsem nedokázala prokouknout a který se nepředvídatelně odvíjel až do poslední stránky (což naprosto vyhovovuje mému aktuálnímu negativnímu naladění vůči otravným okecávacím epilogům). Spisovatelé z Literárního spolku, okolo kterých se příběh točí, jsou dobře vymyšlení: každý má svůj jedinečný pohled na realitu. Často jsou krutí ve své cílevědomosti, s jakou si jdou za získávání materiálů pro nové příběhy; na druhou stranu jejich slabosti a posedlosti dokážeme pochopit.

Čas na dobrý příběh

Literární spolek Laury Sněžné mě opravdu pohltil. Připouštím, že je to také tím, že mám po delší době čas knížku si pořádně vychutnat: že jsem ji mohla číst na verandě před chatou s příjemnou kulisou tekoucí řeky a na výletech přemýšlet o tom, jak to asi bude pokračovat. Nemám hlavu plnou jiných věcí, takže se mi v ní mohla usídlit atmosféra knihy a děsit mě ve snech. Ale i vzhledem k těmto mým momentálním čtenářským výhodám musím konstatovat, že je to jedna z nejlepších knihy poslední doby - a že by měla být povinnou četbou pro všechny knihomoly a knihomolky. Protože do světa, ve kterém si příběhy v knihách svéhlavě dělají, co chtějí, a spisovatelé se na úkor ostatních zoufale honí za svými náměty, prostě chcete alespoň nahlédnout.   

Jak moc se mi kniha líbila: