Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

středa 9. března 2016

Když knihomol nerad čte bichle

Zjistila jsme o sobě znepokojivou věc, se kterou se vám tu přiznám a budu doufat, že nade mnou komunita knihomolů nezlomí hůl a neposune se raději do části knižního vesmíru, ve které slečny-bloggerky čtou každý den jednu young adult ságu o pěti dílech. Je to tak, vážení: v poslední době prostě nemám ráda tlusté knihy.




Přemýšlím, kdy jsem naposledy přečetla tlustou beletristickou knihu, a fakt si nemůžu vzpomenout. Možná Murakamiho 1Q84? Četla jsem Myšlení rychlé a pomalé od Kahnemana, ale to je psychologická popularizace, takže ji radši nepočítám. Možná by se sem dal zařadit The Martian od Andyho Weira.
Pravda je, že mám doma pár podle všeho skvělých knih, které si moc chci přečíst, ale nedokážu se k nim dohrabat. Mají totiž víc jak 350 stran. To je pro mě aktuálně magická hranice a jakákoliv kniha, která ji překročí, ve mně od pohledu vyvolává slabost a pocit bezmoci. Prostě ji nedokážu začít číst. Na poličce mi tak už víc jak rok leží Kronika ptáčka na klíček od Murakamiho, nově taky Modlitba za Owena Meanyho od Irvinga. V návalu optimismu nad snahou o behaviorální terapii jsem z knihovny přitáhla Zemi alkoholu od Mo Jena a dokonce ji začala číst (je to fakt divná kniha, radši od ní pryč) a taky Jonathana Strange a pana Norrella od Susanne Clark. Tak okolo nich teď chodím v uctivé vzdálenosti, vesele čtu povídky a novely a přemýšlím, co s tím.

Nejdřív jsem uvažovala, jestli jsem nechytla nějakou infekční nemoc, o které bych radši měla mlčet a stydět se za ni. Po delší úvaze jsem ale došla k závěru, že to nejspíš nakažlivé nebude a že bych v rámci terapie o tomto svém stavu měla promluvit. Takže: "Ahoj, já jsem Lenka, přijela jsme z Prahy a už víc jak rok jsem se nedotkla bichle."

Došla jsem k závěru, že můj problém pramení ze základních fyzikálních veličin: času a prostoru

 1. Soustředěné čtení

Naplno jsem se ponořila do životní etapy zvané vysokoškolský život, která se vyznačuje menším množstvím strukturovaného času a větším objemem odborných anglických článků. Nechci to používat jako výmluvu, proč nemám čas číst, protože to není pravda. Čtu hodně. Jenže mám pocit, že na čtení delších knih potřebujete víc času a energie, abyste si je mohli opravdu užít a správně je v hlavě zpracovat. Novele neuškodí, když si přečtete deset stran za den, ale u Irvinga po těch deseti stránkách tak nenajvýš víte, jaká byla hrdinova sestra, a rozkouskovávat některé příběhy mi připadá skoro hříšné.
Právě z tohohle pramení můj pocit "slabosti" - nedokážu se donutit zavázat se s delší knihou na delší čas, protože si myslím, že jí nemůžu věnovat odpovídající energii. Hrozně nerada trávím s jedním příběhem víc jak týden, připadám si pak jako nevděčník, kterému osudy postav nestojí za pozornost.

2. Když ony jsou tak těžké

V poslední době čtu beletrii v dopravních prostředcích: doma ji pak dočítám, pokud už je příběh příliš napínavý a nemůžu to vydržet. Cesta do školy mi trvá mezi 30 a 40 minutami, což je ideální. Původně jsem takhle četla i odborné věci do školy, ale jak jsem si zajela systém databáze článků, kde si je můžu i komentovat a podtrhávat (Qiqqa, doporučuju), můžu už v metru číst leda tak odborné knížky. Což občas dělám. Výhodou je, že na rozdíl od beletrie vás většinou nezaujmou tak, že byste zapomněli vystoupit.
Ale k těm tlustým knihám. Představa, že si do tašky s věcmi na celý den ještě přihodím bichli od Murakamiho, je prostě iluzorní. Mám ráda svoje záda. Můj rekord byl převoz Giddensovy Sociologie (zhruba 900 stran) a z toho jsem málem umřela. Knihy diskriminuju na základě váhy bez výčitků. A ze stejného důvodu se ze mě stává velký milovník paperbacků.

Co z toho vyplývá? Nejspíš to, že doba tlustých knih přijde o prázdninách. (Hahaha. Taky máte na prázdniny vždycky naplánovaných tolik věcí, že nakonec nepřečtete skoro nic...?) Pokud mi tu nějaký psycholog poradí terapii, zkusím se jí řídit.

Do té doby - naštěstí máme povídky, že...


8 komentářů:

  1. Já myslím, že se k bichličkám časem určitě zase propracuješ, protože za to určitě stojí! Třeba takový Owen Meany je pecka! Je ale pravdou, že na to přenášení to není úplně ideální no...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Owena Meanyho si už pár let šetřím, protože jsem si nechtěla všechny Irvingovy "pecky" vyplácat, abych se měla na co těšit :-D Doufám, že se k němu brzy dostanu...

      Vymazat
  2. Owen Meany i Jako zabít ptáčka jsou boží knížky! :) Já mám naopak "tlusté" knihy čím dál raději, s tou tíhou máš ale pravdu - převáží se dost těžko :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak doufám, že se k nim brzy zase vrátím :)
      Na druhou stranu povídky si v poslední době dost užívám, protože jsem k nimž až teď našla cestu a jsem za to ráda.

      Vymazat
    2. S povídkami mám zase já pořád trochu problém, i když spousta povídkových sbírek mě poslední dobou nadchla. Když si mám ale vybrat, co číst, po povídkách sáhnu buď proto, že je napsal můj oblíbený autor, nebo v podstatě čistě z nouze - a občas pak bývám fakt mile překvapená :)

      Vymazat
    3. Literární překvapení jsou vůbec vždycky nelepší :) To mám nejradši, když nic nečekám a nakonec jsem nadšená!
      Ale myslím si, že napsat dobrou povídku je mnohem těžší, než napsat slušný román. Hodně povídek taky odkládám.

      Vymazat
  3. Tak mě napadá - co tvoje čtečka? Asi nevyřeší problém č. 1, ale 2 určitě!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pořád ještě jsem se nedostala do fáze, kdy bych chtěla číst ve čtečce knihy, které mají jinak krásnou obálku... Ten pocit je prostě jiný, čtečku mám hlavně na odborné věci.

      Vymazat