Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

neděle 28. června 2015

Knihy bez recenze 4: Eichmann a banalita zla podle Hannah Arendt

Eichmann v Jeruzalémě aneb Zpráva o banalitě zla od Hannah Arendt. Tuto knihu jsem si chtěla přečíst hodně dlouho - spojuje se v ní můj zájem o historii, společnost a totalitní režimy. A kromě toho se stala důležitým příspěvkem do diskuze o tom, jak mohlo pro všechno na světě dojít k největším hrůzám 20. století. Nepřinesla na tuto otázku odpověď: Spíš nás utvrdila v tom, že je to celé složitější, než bychom si přáli.




Hanna Arendt, německá židovská filozofka, politoložka a socioložka se účastnila procesu s Eichmannem jako korespondentka The New Yorker. Sledovala tento proces od začátku do konce, psala o něm zprávy do novin - a později vydala tuto knihu, které obsahuje nejen reportáž o procesu. Kromě politického pozadí celého soudního líčení se zaměřuje hlavně na Eichmannův život, ale také na související události z druhé světové války. Otevřela taky velmi citlivé téma kolaborace židovckých rad a samospráv (které s Němci do velké míry spolupracovaly na vybírání Židů transportovaných do vyhlazovacích táborů, na zabavování jejich majetků atd.). Hodně se věnuje tématu legitimity celého soudního procesu: vždyť Židé Eichmanna doslova unesli z Argentiny a uspořádali soud v Jeruzalémě jen za účasti židovských soudců (oproti Norimberkým procesům, kde soudili soudci ze všech vítězných zemí).

Oběť, nebo vrah?

Tím hlavním v procesu s Eichmannem je, jak jinak, Adolf Eichmann sám. Byl souzen za svou účast na "konečném řešení", ve kterém hrál opravdu velkou roli, i když jen jako "vrah od stolu": byl hlavním organizátorem transportů Židů. Jeho práce spočívala hlavně v sestavování harmonogramů a jízdních řádů, v koordinaci operací, jednání s židovskými radami. Eichmann byl kvůli této své roli považován za ztělesnění zla, sadistu a vraha, za jednoho z hlavních strůjců šílené vražedné mašinérie, některými lidmi i za jejího ideového vůdce.
Obraz, který předkládá Arentd, se radikálně liší o podoby z minulého odstavce (kterou v procesu předkládal žalobce). A rozbíjí tak nejjednodušší odpověď na onu otázku po zdroji hrůz druhé světové války, kterou jsem zmínila v úvodu článku: Tedy odpověď, že za to všechno mohla hrstka sadistických monster ve vedení SNDAP nebo SS. Na základě svědectví a výpovědí Arendt naopak charakterizuje Eichmanna jako kariéristu, nepříliš inteligentního člověka bez morální soudnosti, kterého nový režim a jeho pravidla naprosto pohltily (a proto konal přísně v rámci logiky totalitního režimu). 

Eichmann nebyl Jago ani Macbeth, nic nebylo vzdálenější jeho mysli než ona odhodlanost Richarda III. „stát se lotrem“. Pomineme-li jeho mimořádnou horlivost, s níž toužil po osobním povýšení, žádné motivy neměl. A tato jeho horlivost sama o sobě vůbec nebyla kriminální. Eichmann by rozhodně nikdy nezavraždil svého nadřízeného, aby získal jeho post. Jemu jenom, řekli bychom obyčejně, nikdy nedocházelo, co ve skutečnosti dělá. Právě tento nedostatek imaginace mu umožňoval sedět po několik měsíců naproti německému Židovi, který vedl policejní vyšetřování jeho případu, vylévat si mu srdce a stále dokola vysvětlovat, jak došlo k tomu, že to nedotáhl dál než na podplukovníka SS, a že to nebyla jeho vina, když ho už dále nepovýšili. V principu si uvědomoval, oč šlo, a ve svém závěrečném slově před soudem hovořil o „přehodnocení hodnot, které předpisovala [nacistická] vláda“. Eichmann nebyl hloupý. To, co ho predisponovalo, aby se stal jedním z největších zločinců nacistické epochy, byla naprostá nepřítomnost myšlení, něco, co v žádném případě není totožné s hloupostí. A jestliže toto je „banální“ a dokonce směšné, jestliže ani při nejlepší vůli jsem nebyla s to u Eichmanna odhalit ďábelskou hloubku, neznamená to, že tuto Eichmannovu dispozici považuji za cosi obvyklého.
To však neznamená, že by Arendt neuznávala Eichmannovu vinu: Třetí říše byla v podstatě byrokratickým systémem (jak se můžete dočíst i v Modernitě a holocaustu od Baumana), což ale nezbavuje ona "kolečka ve stroji" jejich odpovědnosti. 


Nepříjemné otázky

Nevoli vůči knize vyvolaly i další její části: například zajímavé úvahy o způsobu, jakým vítězové soudí poražené, nebo kritika vedení Jeruzalémského procesu (například toho, že obhajoba měla k dispozici jen špatné prostředky k naplnění své role nebo že žalobce dělal ze soudu se zločincem divadlo o utrpení celého Židovstva).
Z mého pohledu byl nový a zarážející popis toho, jak probíhala realizace "konečného řešení" v jednotlivých zemích pod nacistickou nadvládou. Arendt například popisuje, že v některých zemích nacistická snaha o zbavování se Židů prostě narazila: konkrétně mluví o Bulharsku a hlavně Dánsku. V Dánsku prý občané ani vláda jednoduše nespolupracovali a nakonec i změnili Němce na svém území, takže i členové gestapa působících v Dánsku realizaci "konečného řešení" sabotovali. Tento rozdílný přístup zemí mi připadá velmi zajímavý: přivádí k úvahám o rozdílnosti národních povah. Plánuju se pokusit o tomto zjistit víc, protože je mi jasné, že může jít o neúplné nebo zkreslené informace: v doslovu knihy k českému vydání se píše, že se od doby jejího napsání pohled na některé věci změnil a některé desinformace byly uvedeny na pravou míru - bohužel už se tam ovšem nepíše, které to byly...

Pro koho je tedy kniha Eichmann v Jeruzalémě určená? Hlavně pro zájemce o historii, sociologii, totalitní režimy, filozofii, právo. Arendt je široce rozkročená nad mnoha obory, takže si v jejích textech každý něco najde. Jen to není kniha, kterou bych doporučovala číst před spaním. A také není ideální na zodpovězení "základních" otázek, o kterých jsem tu mluvila: Neřekne vám, jak se to všechno sakra mohlo stát. Spíš naznačí cestu, jakou se můžou vaše úvahy ubírat.
A jako přídavek položí spoustu dalších otázek.  Ale tak už to u dobrých knih bývá. 

Zdroje obrázků:

3 komentáře:

  1. Moc hezky napsané! I když to zrovna v reakci na tuhle knížku zní trochu nepatřičně... Ale chápeme se, že :) Mě při čtení v jednom kuse napadalo, kolik takových "vlastně dobrých, jen trochu hloupoučkých" Eichmannů asi bylo...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chápu, jak to myslíš :) Jo, myslím, že takových bylo právě hodně...
      Mimochodem, právě jsem zjistila, že existuje film o Arendt v době, kdy byla v Jeruzalémě, mohlo by to být zajímavé: http://www.imdb.com/title/tt1674773/ Chystám se na něj podívat :)

      Vymazat
    2. Super, díky za tip! Taky na to mrknu :)

      Vymazat