Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

čtvrtek 10. září 2015

Nadechnout se: Orwellova zpráva o měnícím se světě

Román Nadechnout se vyšel poprvé v roce 1939: a ačkoliv je jeho autorem George Orwell, mistr vizí totalitních režimů, tentokrát je hrozba totalitarismus přítomna jenom podprahově, v podobě strachu z války a "z toho, co přijde potom". Ze všecho nejvíc je ale Nadechnout se zprávou o měnícím se světě a o lidech, kteří se s ním snaží držet krok.




Toto je George Bowling: 45 let, při těle, manželka v domácnosti a dvě děti, pojišťovák. Celkem poctivý muž, nenápadný a nezajímavý, ráno chodí do práce a večer z práce a svojí manželce je většinou věrný. Až nové umělé zuby a nepravděpodobná vzpomínková asociace ho donutí začít se ohlížet zpátky: na první válku, na pracovní začátky a na svatbu - ale hlavně na svoje dětství prožité na přelomu tisíciletí v malém městečku Dolní Binfield. Vzpomínky vnuknou Georgi nápad vrátit se do městečka svého děství, kde dvacet let nebyl - ale jenom zjišťuje, že už to místo skoro nepoznává a ono nepoznává jeho. Časy se změnily, nad hlavami neustále cvičně létají bombardéry a George Bowling má svůj normální, racionální život, který je třeba žít.

Krize středního věku v předvečer války

Je to jasné: tuhle knížku jsem si půjčila z úcty k Orwellovi, jehož 1984 je kvalitou na špici toho, co jsem kdy četla, s Framou zvířat v těsném závěsu. Román Nadechnout se je dost jiný: je to příběh obyčejného chlápka, který má tak trochu krizi středního věku. Když si ale uvědomíte, že čtete román z roku 1939, objevují se tu záblesky Orwellovy prozíravosti ohledně nebezpečí, které nacismus představuje, a jeho strach z totalitní budoucnosti, ale hlavně z další války, která všechno změní:
"Bomby, fronty na jídlo, gumové pendreky, ostnatý drát, stejnokroje, hesla, obrovské obličeje, kulometné sprchy z oken ložnic. Všechno se to stane. Vím to - rozhodně jsem to věděl tenkrát. Nedá se tomu niknout. Můžete proti tomu bojovat, když chcete, nebo si toho naopak vůbec nevšímat, nebo popadnout železnou tyč a společně s ostatními rozmlátit pár lidem držku. Stejně před tím ale nemůžete utéct. Prostě se to musí stát." (s. 207)
Strach z války je přítomný v celé knize podprahově a čas od času se vynořuje na povrch. Snad také proto se George chce naposledy vrátit do minulosti: "Vím jenom, že pokud existuje něco, na čem vám záleží, raději se s tím zavčasu rozlučte. Všechno, co jste kdy znali, jde totiž do hajzlu a v dáli řinčí kulomety."
Podle těchto citací nejspíš máte pocit, že je to hrozně sentimentální a prorocká kniha. George je ale sentimentální jenom do jisté míry: uvědomuje si, že život jeho rodičů byl hodně těžký a že by se do té doby nechtěl vrátit. Všechno bylo jenom jiné: krajina bez továren, domácnosti bez záchodů, lidi bez strachu z budoucnosti. George říká, že se tehdy lidi tolik nebáli, co bude dál, a nebáli se ani smrti: jejich život měl neměnný rytmus a předpokládalo se, že svět, jak jej znají, je věčný - přežije lidi a půjde dál ve stejných kolejích. Jenže George vidí, že to není pravda: až zpětně si uvědomuje, že za potíže krámku jeho otce může nástup řetězců a že svět už se tehdy měnil.

Když se mění svět

Řekla bych, že Nadechnout se je pro nás zajímavější knihou, než mohla být pro čtenáře v roce 1939. Nebo v ní možná hledáme a čteme něco jiného: oni mohli poznávat pocity George a srovnávat s ním svoje názory na přicházející válku (George říká, že válka přijde v roce 1941), zatímco my tuhle knihu čteme spíš jako dokument o dávno ztraceném světě. Nebo aspoň já ji takto četla: trochu jako Vlastní životopis od Agathy Christie, na kterém mě vždycky nejvíc fascinovaly popisy toho, jak se žilo ve victoriánské a georgiánské Anglii a jak prožívala světové války. Tohle je to samé, jen z pohledu z nižší vrstvy a z venkova, bez plesů a se spoustou tvrdé práce a bídy. Většina knihy je vyprávěním, jak se žilo na začátku dvacátého století, a popisem změn, které se staly po první válce. George píše o tom, že život po válce se stejně válečnému životu v mnohém podobal: "Pocit, že neustále musíte o něco bojovat a hrát falešně, že nikdy nic nebudete mít, pokud to nevyrvete někomu jinému, že si na vaše místo neustále brousí zuby někdo jiný, že za měsíc nebo za dva budou redukovat stavy a vy máte v ruce černého Petra - to na mou duši za starých časů před válkou nebylo." (str. 116). 
Tolik George Bowling, rok 1939. Připomíná vám to něco? V některých pocitech se prostě najdeme: v sentimentu po dětství i v pocitech o měnící se době. Možná právě proto - kromě té dokumentaristické dimenze - je to stále aktuální dílo.  

Jak moc se mi to líbilo:


 
 Co jste četli od Orwella? 
Máte rádi knihy, ve kterých si můžete přečíst, jak se žilo v jiné době?
 


2 komentáře:

  1. Stejně jako ty jsem od Orwella četla jeho dvě nejslavnější díla - 1984 (z něhož jsem byla naprosto unešená) a Farma zvířat (která, ač ne špatná, se mi líbila již méně). Tuto Orwellovu knihu jsem doposud neznala, ale protože ráda prostřednictvím knih poznávám staré časy, přečtu si ji. Děkuji za tip. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to příjemné překvapení, že dokáže napsat jak skvělou dystopii, tak takový "civiliní" román :) Dej pak vědět, jak se ti Nadechnout se líbilo!

      Vymazat