Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

pondělí 11. ledna 2016

Murakamiho povídky o mužích, kteří nemají ženy

Haruki Murakami je nejspíš nejslavnějším současným japonským autorem: jeho knihy se automaticky stávají bestsellery a asi proto u nás vychází jedna za druhou. Muži, kteří nemají ženy je tematicky propojená sbírka povídek. Nahlédneme v ní do života několika mužů, kteří jsou osamělí, opuštění nebo podvádění ženami: prostě mužů, kteří to se ženami nemají lehké (a ony s nimi).





Murakamiho povídky z tohoto souboru mají originální dějové linky: respektive berou tradiční témata, ale dívají se na ně zajímavým způsobem. Je tu třeba něco jako "případová studie" starého mládence, který se bláznivě zamiluje (povídka Nezávislý orgán). Nebo dvou lidí, kteří se sice milují, ale kvůli podivínství jednoho se od sebe stále vzdalují (povídka Yesterday). Nebyl by to ale Murakami, kdyby nezabrousil i do vod podivných a absurdních: takový je příběh Zamilovaný Řehoř Samsa, ve kterém se brouk promění v Řehoře Samsu a snaží se zorientovat v lidském světě.

Nejen rozpory mezi příběhy s velmi tradiční tématikou (starý mládenec, nevěra), ale také různými styly vyprávění jsou povídky zajímavé.  Pracovně jsem si je dala do dvou kategorií: za prvé povídky "okecávající", s dlouhými úvody, životopisem hlavní postavy a podrobným závěrem; za druhé povídky, které vás hodí rovnou do příběhu bez autorova vysvětlování a "tak si plav" (a čtenář si celý smysl a často i kontext domýšlí sám).
Osobně preferuju druhý typ: připadá mi velmi nepřirozené, když povídka začíná dlouhým úvodem jako třeba román. Vlastně i u románů mám radši styl "tak si plav", ale u povídek je to ještě výraznější. Často se pak nudím, nemusím se tolik soustředit na všechny náznaky, nemám tedenci o povídce přemýšlet i po jejím přečtení. Proto mě bavila Šeherezáda, Zamilovaný Řehoř Samsa, nebo hodně mnohoznačná povídka Kino, které byly dynamické, méně jednoznačné. 

Jsem nováčkem čtení povídek a mám hodně velké nároky na to, jak má vypadat dobrá povídka: řekla bych, že napsat dobrou povídku je snad těžší, než napsat román. Na krátkém úseku se prostě nic "neschová", je potřeba zbytečně nepopisovat a držet přiměřené tempo, napsat hodně málo slovy. Proto považuji za plus, že žádná z povídek mi zpětně nepřipadá úplně špatná. Na začátku, když jsem je začala číst, mi přišly spíš průměrné (taky jsou na začátku knihy "okecávající" povídky): pak jsem se do čtení zabrala. Každý příběh v sobě nese něco emocionálního, hlubokého, pravdivého. Tedy alespoň myslím. Mužem, který nemá ženy, nikdy nebudu. Ale univerzalita pocitů a motivů je prostě stejná mezi muži i ženami, Japonci i Čechy, a příběhy o vztazích nikdy nevyjdou z módy.

Moje hodnocení:

 Podobné články:

George Blecher o věčném překvapení, že Jsou i jiní lidé
Anna Gavalda a kouzlo nevšední obyčejnosti

2 komentáře:

  1. Pěkně jsi to napsala :)
    Murakami je nám tolik blízký, protože píše univerzální příběhy, které by se mohly odehrát kdekoliv. Občas nás ujistí o tom, že jsme stále v Japonsku díky nějakému dobrému jídlu nebo tím, že zmíní konkrétní ulici, město.... Kdyby byla většina Japonců takových, jako jsou hrdinové jeho románů a povídek, byl by to velmi smutný, melancholický a z mého pohledu i pasivní národ (on to má tak půl na půl - občas je ta postava akční, ale až poté, co je k tomu donucena vnějšími okolnostmi, většinou ti lidé jen sledují, co se to kolem nich vlastně děje. Nebo spíš neděje :) ), který se stále vrací k minulosti a starým křivdám. Některé povídky z této sbírky jsem četla na internetu, knihu mám půjčenou od kamarádky, tak si dočtu i ty chybějící.
    Řehoř Samsa se mi líbil hodně, bylo to tak napínavé. Kino byla taky dobré, ale Šeherezáda mě zklamala. Jak se Ti líbí ženské hrdinky v jeho knihách? Z mého pohledu se většinou jedná o mírně vyšinuté nevypočitatelné postavy, což mě velmi mrzí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :)
      Pokud jde o ženské hrdinky, měla jsem ráda Aomami z 1Q84 - byla zvláštní, ale správným způsobem. V těchto povídkách byli muži velmi pasivní, jako by v rukou "osudových", často zvláštních žen... Nevím, jestli je tohle typické pro Murakamiho? Zatím jsem toho od něj nečetla tolik, abych mohla soudit, a tyto povídky byly očividně zaměřeny na muže a jejich vnitřní svět, takže ženy jako vnější a nepochopitelný faktor mi tu dávaly smysl. Z povídek mi přišla nejnormálnější ženská postava Erika z Yesterday, té jsem fandila :D

      Vymazat