Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

pátek 19. února 2016

TOP 5 /#5/: Příběhy, nad kterými stojí za to brečet

Prožíváte silně příběhy, které čtete nebo sledujete v televizi? Já tedy ano. A spolu s hmadlenkou z I NEED STORIES TO LIVE vám v rámci našeho seriálu TOP 5 přinášíme článek o příbězích, u kterých jsme uronily slzu. 



1. Victor Hugo, Bídnící

Konec Bídníků jsem obrečela pořádně: když strávíte s postavami patnáct set stránek, tak vám opravdu přirostou k srdci. A Jeana Valjeana jsem opravdu měla ráda. Bídníci patří obecně k mým nejoblíbenějším příběhům: mám ráda i filmovou adaptaci s Liamem Nelsonem nebo nádhernou muzikálovou verzi. Je to prostě nádherný příběh plný facsinujících postav, morálních dilemat, zoufalství i naděje. Jen málokterá kniha dokáže tenhle zážitek překonat.



2. Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Ano, jsem ten člověk, který brečí u Malého prince. Ten příběh znám skoro nazpaměť a zvládla jsem ho přečíst i ve francouzštině, na což jsem patřičně hrdá. Brečím vždycky u pasáže s hadem, když se malý princ "vrací domů"... Nedávno jsem intenzivně probrečela i animovanou filmovou adaptaci.



3. John Green: Hvězdy nám nepřály

Když otevřete knihu o puberťačce, která má nevyléčitelnou rakovinu, tak nějak čekáte, že budete brečet. A taky že jo! Prořvala jsem ji celou. Podobně jako film. John Green to se mnou prostě umí a dlouho jsem z ničeho nebyla tak vyždímaná jako z přečtení téhle knížky.



4. John Irving: Svět podle Garpa, Poslední noc na Klikaté řece

U Irvningových knih se dostavuje stejný efekt, jaký jsem zmínila v případě Bídníků. Vždycky se do jeho příběhů tak ponořím, že mě dění okolo postav zasáhne, jako bych je znala celý život: taky proto Irvingovy knihy patří mezi mým nejoblibenějším. Smrt hlavních hrdinů ale fakt nezvládám. 



5. Terry Pratchett: když brečím smíchy

Říkala jsem si, že je tu trochu moc nostalgie a smutku. Protože já vážně nejčastěji brečím, když nějaká postava zemře: na dojímání se k slzám nad romantickými momenty opravdu nejsem.
Takže jako poslední jsem vybrala knihy Terryho Pratchetta: protože u nich tradičně brečím smíchy. Třeba Stráže! Stráže! jsou vt omto ohledu zaručeným katalyzátorem. V poslední době jsem ale brečela smíchy taky u některých pasáží z nové knihy od Caitlin Moran, Jak stvořit dívku



Které knihy podle vás stojí za to, aby si u nich čtenář pobrečel? :)
Nezapomeňte se podívat, jaké příběhy vybrala hmadlenka!

10 komentářů:

  1. Viděla jsem jenom filmové Bídníky a myslím, že mi u té muzikálové adaptace taky ukáplo pár slz. Ale chápu, že když člověk stráví s postavami stovky stránek, brečí už pak jenom kvůli tomu, že už je konec, bez ohledu na to, jak to dopadlo.
    Malý princ mě teda v knížce nedojal, ale u toho filmu je to dost možné, uvidíme :D A na Hvězdy nám nepřály se chystám (už vážně!) tenhle rok a obávám se zhroucení, i když předchozí knihy Johna Greena se mnou neudělaly nic :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že na dojetí u Hvězdy nám nepřály si můžeš vsadit. To by už člověk musel být fakt hodně velký cynik :D

      Vymazat
  2. Filmové Bídníky jsem probrečela od začátku do konce. U těch knižních by to asi bylo trochu těžší... :D Ale na konci mi taky slza ukápla. Jean Valjean je jedna z mých nejoblíbenějších postav. A hvězdy jsem taky obrečela, i když ne tolik, jak jsem čekala. Celkově mi přijde tak nějak jednodušší se rozbrečet u filmu než u knihy...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je zajímavé, tak jsem o tom nepřemýšlela... Ale asi ano, zvlášť pokud ten film natočili Američani :D

      Vymazat
  3. U Irvinga jsem nebrečela, jeho knihy nicméně miluju! :) A se zbytkem seznamu naprosto souhlasím. Bídníky zbožňuju v jakékoli verzi, viděla jsem snad všechny filmy a o muzikálových verzích ani nemluvím. A brečím u nich vždycky. Malý princ je kapitola sama o sobě a Pratchett mě jednou rozplakal i jinak než smíchy - to u knihy Národ, jejíž začátek byl docela drsný a u tohoto autora jsem na to nebyla absolutně připravená.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravda, Národ je dost neobvyklý počin :) Myslím, že jsem u něj nebrečela, ale ta kniha je skvělá, podle mě jedna z Pratchettových nejlepších (možná tím, že je jiná a vyčnívá, každopádně jsou tam výborné myšlenky).

      Vymazat
  4. Moc hezky zpracovaný článek - na Bídníky se rozhodně chystám, zatím jsem jimi zcela nepolíbená. Malého prince miluju, ale nebrečela jsem, nicméně se chystám na re-reading po sedmi letech, tak třeba to teď budu vnímat zase jinak. Greena nemusím, ale je fakt, že u Hvězd jsem si taky pobrečela. Irving - další můj oblíbenec :) no a Pratchetta mám v hledáčku už pěkně dlouho a ještě jsem se k němu, hanba mi, nedostala.
    Já naposled probrečela celého (Ne)obyčejného kluka - je to sice psané spíše pro děti, ale je to podle mě taky knížka, která musí rozplakat každého.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky :)Pratchetta určitě zkus! Neručím tedy za to, že se ti bude líbit: zdá se, že jeho knihy lidé buďto zbožňují, nebo nesnášejí...
      (Ne/obyčejného kluka neznám, tak díky tip :)

      Vymazat
    2. Myslím, že já budu patřit do toho prvního tábora - rozhodně v to doufám :)
      Jestli si chceš o (Ne)obyčejném klukovi přečíst celý můj názor, brzy na blog umístím recenzi, tak budu ráda, pokud tam mrkneš :)
      Krásný den

      Vymazat
    3. Taky doufám!
      Výborně, počkám si na ni :)

      Vymazat