Zapomínání na knihy, které jsme četli

Kolik knih jste tento rok četli? Kolik knih jste přečetli za svůj život? A hlavně, kolik z nich si pamatujete? Čím víc toho čtu, tím víc si uvědomuju, jak málo toho ve mně po přečtení většiny knih zůstane. 

Na své zdi citátů z knih mám jeden zvlášť hezký, který jsem si zaznamenala z knihy Kathariny Hageny Chuť jablečných jadýrek:

A shledala jsem následující: nejen zapomnění je druhem vzpomínání, ale i vzpomínání je druhem zapomnění. 

Tohle souvětí je jedním z mých oblíbených, stejně jako Chuť jablečných jadýrek je jednou z mých oblíbených knih. Ale abych vám řekla úplnou pravdu, na děj téhle knihy už jsem z větší části zapomněla (ne, opravdu bych vám nemohla říct, o čem to bylo) a vlastně už si nejsem úplně jistá, co měl znamenat ten citát. Zábavné na tom je, že podle mě znamená přesně tohle: naše vzpomínky se přetvářejí, stávají se čím dál tím víc odtrženými od skutečné minulosti: transformují se právě tehdy, když na ně vzpomínáme (přidávají nebo ubírají se detaily, znovu si vzpomínky interpretujeme). Někdy si dokonce myslíme, že si vzpomínáme na věci, na které si objektivně pamatovat nemůžeme - prostě se naše vzpomínka vytvořila z vyprávění někoho jiného. Naše paměť je přinejmenším tak hravá, jako je nespolehlivá. 

Nejvíc si to uvědomuju právě u knih. Čtenář za život přečte tolik knih, že si je nemůže pořádně pamatovat, dokonce ani ty dobré. Podle mě se kvalita knihy nejvíc pozná podle toho, že ve mně zanechá silný pocit, který přetrvává i po letech, ačkoliv už nevím nic o ději.

1. Knihy, které zanechaly dojem

 Při čtení velkého množství knih si prostě nedokážu pořádně zapamatovat ani ty nejlepší, pokud je nečtu víckrát. Je to smutné. Pamatuju si tak, že Chuť jablečných jadýrek je o vzpomínkách na dětství a že má nádhernou atmosféru. Že naprosto většina Pratchettových knih je úžasná, i když o ději vám toho moc neřeknu, pokud jsem je náhodou nečetla víckrát. (To vytváří velmi zajímavé situace typu: "Začal jsem číst Nohy z jílu." "Jo? To je super!!! To bylo bezva. A o čem to je?") 

Vehementně vám doporučím knihy Scarlett Thomas jako něco, co mi změnilo pohled na svět (třeba Konec pana Y), ale prosím neptejte se mě na zápletku. Řeknu vám, že byste svojí dospívající příbuzné určitě měli pořídit knihy Tajná agentka Cleo od Anne Scott, protože je to jedna z nejlepších dívčích sérií, spolu se Sesterstvem putovních kalhot od Ann Brashares, ale u obou vám dám jenom vágní popis týkající se žánrů (detektivky a vztahovky) a že je to hodně dobré. Určitě bych vám taky řekla, že byste si měli přečíst Marťanskou kroniku od Bradburyho, pokud máte rádi sci-fi (ale radši bych zamlčela, že si z téhle knížky pamatuju jednu jedinou myšlenku a o ději nemám páru).

2. Knihy, o kterých vám něco řeknu

Samozřejmě, jsou knihy, u kterých bych vám zhruba odvykládala i děj. Když o tom ale tak přemýšlím, tak docházím k závěru, že to jsou hlavně ty knihy, které jsem četla víckrát - nebo na jejichž motivy jsem viděla film nebo divadlo. Podrobně si pamatuju Pratchettovy Stráže! Stráže! (víckrát čteno, plus úžasné divadlení představení v Radaru) a Otce prasátek (díky filmu). Taky bych vám odvyprávěla od Irvinga Pravidla moštárny (skvělý film) a Svět podle Garpa (víckrát čteno). Nebo jedinečný Vlastní životopis od Agathy Christie (čteno asi čtyřikrát). Zasvětila bych vás i do některých dějových linií Doctorowa Ragtimu (dvakrát čteno) nebo Fulghumova povídkového románu Drž mě pevně, miluj mě zlehka (určitě na to běžte do divadla!). Taky bych vám mohla převyprávět některé zásadní knihy svého dospívání, jako je Abhorsenská trilogie od Gartha Nixe.

3. Knihy, které byly hodně silné

Přemýšlím, kterou knihu jsem četla pouze jednou a detailně si ji zapamatovala: snad jen Orwellovo 1984, které je prostě tím nejlepším a nejsilnějším, po čem můžete sáhnout. Vágní, i když jasnější představu mám i o některých knihách Josteina Gaardera, jako je Dívka s pomeranči a Hrad v Pyrenejích nebo Glattauerově Dobrý proti severáku. Hodně jasná představa zůstala i po Hvězdy nám nepřály a Hledání Aljašky od Johna Greena. Prostě si nejlíp pamatuju knihy, které mě emocionálně úplně vyždímaly.

4. Knihy, které jsem zapomněla (většina)

Bylo by absurdní psát o knihách, na které jsem definitivně zapomněla.
Nicméně je jich opravdu hodně a neustále přibývají. Jak si nedávno povzdechla madlenka z blogu I Need Stories to Live, když jsme o tom filozofovaly v kavárně: "Kolik špatných nebo průměrných knih musíš přečíst, aby ses dostala k nějaké opravdu dobré?"
Zvlášť u vztahových románků si můžu být dost jistá, že po mě přejedou jako po skluzavce: holt po některých knihách snad ani nemůžeme chtít, aby zanechaly stopu, i když přečteme si je rádi. Náš mozek si je zpracuje do nějakého zajímavého příběhového mišmaše a většinu z něj zapomene. A tak to má být. Kdo by si chtěl pamatovat, o čem byly všechny ty prosťoučké knihy od Sophie Kinsely, které přečetl v jednom svém slabém období, za něž se teď tak trochu stydí...?

Na jaké knihy si nejvíc pamatujete vy? :) A jak moc je zapomínáte?