Mladý, nadějný a v depresi

Kniha o tom, jaké to je, když trpíte depresemi - a ještě k tomu jste patnáctiletý puberťák hledající svoje místo ve světě. To je příběh It´s Kind of a Funny Story od Neda Vizziniho.

Craig Gilner je patnáctiletý kluk, který po roce tvrdé práce uspěl v přijímačkách na prestižní střední školu. Má všechny důvody být spokojený a očekávají se od něj velké věci. A přesto začne trpět depresemi, které skoro skončí sebevraždou. Craig se dostává do nemocnice na psychiatrické oddělení, kde potkává další pacienty s mentálními problémy a je nucen přehodnotit, co vlastně v životě bude dělat.

It´s Kind of a Funny Story jednoznačně patří do žánru young adult - Craig tu řeší holky a první vztahy (nebo spíš možnost, že by měl první vztahy), školu, paření u kamaráda. Z tohohle hlediska tu jsou některé dost šablonovité momenty (řekla bych, že autor toho o myšlení opačného pohlaví moc nevěděl, ženské postavy jsou v knize poněkud divné, ale to se mu snad dá odpustit, když to sám napsal v patnácti). I závěr knihy je trochu naivní. 

Ale co už, s tím k YA prostě musíme přistupovat, protože pak se dostaneme k některým "klenotům". Tahle kniha jednoznačně klenotem je, pokud vás zajímá, jak se žije lidem s depresí. Craigovo vyprávění působí hodně upřímně, autenticky: neschopnost vstát ráno z postele a čelit všem těm povinnostem, problémy s jídlem a spánkem, bezmoc a sebevražedné myšlenky. Je vidět, že Vizzini sám depresemi trpěl: tuhle knihu napsal poté, co ho pustili z nemocnice, kde byl podobně jako Craig. 

Řekla bych, že kniha není jenom pohledem do nitra depresivního člověka a upozorněním, že deprese není pouze "výmluva pro lenost". Je příznačné, že - jak se v knize dočtete - depresí nebo podobnou nemocí trpí stále víc Američanů (a pravděpodobně obecně obyvatel západního světa), stává se to divnou normou. A i když sami ničím takovým netrpíte, nejspíš se v některých aspektech Craigova myšlení poznáte: jeho strach, jestli se dokáže prosadit a mít dobrý život s dostatkem peněz a s dobrým zaměstnáním, paralyzující nároky na svůj vlastní výkon, odkládání důležitých věcí, i když už stejně hoří pod rukama. Řekla bych, že všechny tyto věci jsou symptomem doby - jenomže Craig jako člověk s depresemi je pociťuje tíživěji, jsou pro něj spouštěčem a nemůže se s nimi vypořádat. 

Abych to shrnula: Je to vážně dobrá kniha v rámci svého žánrů (říkám jako někdo, kdo už se YA raději vyhýbá). A pokud chcete číst v angličtině, pak ji určitě zkuste, sice je tu trocha toho slangu, ale přesto doporučuji. (Vyšla ale i v češtině jako Skoro směšná story, Větrné mlýny, 2015.)

Moje hodnocení: