Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

neděle 24. května 2015

Putovní knihy: Co se předává (nejen) v rodině

Když přečteme dobrou knihu, snažíme se předat tajemství o její skvělosti dál. Tak to aspoň mám já - a vzhledem k tomu, kolik existuje knižních blogů, očividně nejsem sama. 
Ale pak jsou knihy, pro které je recenze na blog málo: které jsou z nějakého důvodu tak zásadní, že se předávají v rodině nebo mezi přáteli a stávají se z nich svého druhu "putovní" knihy. Pár takových klenotů mám i já.


Louisa May Alcott: Malé ženy

Malé ženy jsou klasikou, kterou miluje moje mamka - a kterou jsem si přečetla právě kvůli ní. Četla jsem nejnovější české vydání (s oběma díly v jednom, svázané pod nádherně romantickou dopisovou obálkou). K zklamání mé mamky se ukázalo, že jde o jiný překlad, než jaký četla během svého dospívání (a že ten její překlad od Jindřišky Smetanové byl značně upravený: mám takové podezření, že profesionální spisovatelé by neměli být k překladům pouštěni, protože nedokážou odolat pokušení dílo "vylepšit"). 
Malé ženy jsou knihou, kterou musíme číst s vědomím, kdy vznikla. A pamatovat si, že byla napsaná na zakázku, aby měly ženy kvalitní četbu - což tak nějak naznačuje, že je to dost moralizující čtení. To moc nemusím. Na druhou stranu je to ale nádherně naivní a romantické čtení, takže jsem všechny ty moudré řeči zkousla.
Za pozornost stojí i filmové zpracování z roku 1994 (ČSFD), které je tedy hrozně rozvleklé a trochu nudné, ale zase v něma hrají skvělí herci (Christian Bale jako teenager!) a atmosféru podle mě filmaři vystihli dobře.
To se bohužel nedá říct o nejnovějším zpracování, vlogovém seriálu The March Family Letters.  Jakkoliv jsem velký fanda tohoto nového formátu seriálů, The March Family Letters mě nezaujaly. (A dá se říct, že se mi vyloženě nelíbí, co s námětem provídějí.) Podrobněji si o tom můžete přečíst v mém dřívějším článku.


Annemarie Selinko: Désirée

 Další klenot z knihovny mé mamky. Tuto knihu mám sentimentálně ráda stejně jako ona, obě jsem ji četly několikrát - je to jedna z těch knih, ke kterým se vracím, když jsem nemocná.
 Jedná se o příběh Eugénie Desirée Clary, dívky, do které se zamiloval Napoleon Bonaparte a vzal si ji budoucí švédský král. Výborně napsaný historický román, který vás přenese do napoleonské doby a ukáže vám, jak se tehdy žilo. S jistou uměleckou licencí, samozřejmě. Jako u většiny historických románů, i tady je potřeba brát děj s rezervou. (Například je poměrně jisté, že Désirée nebyla taková naivka, jak ji popisuje autorka. A její manželství se švédským králem nebylo nijak idylické. Ale tím si nenechte zkazit radost z četby...)
Na některých knihách je vidět, kolikrát už byly přečteny...

John Green: Aljaška (a v podstatě cokoliv)

Tohoto autora mě naučila milovat sestřenka ještě v době, kdy o něm u nás moc lidí nevědělo. Looking for Alaska mě naprosto ohromilo - jedno z nejlepších literárních překvapení, které jsem zažila. Otevírala jsem ji s očekáváním teenagerovské, trochu bláznivé romance - a zjistila jsem, že to není moc romance, ale spíš hluboký příběh o dospívání a romantických iluzích. 
Sestřenka mi taky půjčila ostatní Greenovy knihy. A obecně má velké zásluhy na mém literárním vkusu: Mimo jiné mě přemluvila, abych zkusila Pratchetta, a z téhle zkoušky se stala velká láska.


Agatha Christie: Vlastní životopis 

 Vlastní životopis Agathy Christie jsem četla několikrát - měla jsem ho půjčený (opět) ze sestřenčiny knihovny a potom i z městské knihovny. Je to snad to nejlepší, co kdy napsala - s plným vědomím toho, že ji rádi titulují jako "Královnu detektivek". Nechápejte mě špatně - miluju detektivky. Poirot je skvělý, slečna Marplová mě moc baví a Deset malých prasátek je prostě geniální kniha.
Ale její životopis má něco navíc. To "něco" je reálný život, a to v době, která je pro mě fascinující. Christie zažila konec viktoriánské (nebo spíš georgiánské) Anglie, tu "starou" dobrou Anglii. Nostalgie po ní je jasně vidět ve všech jejích detektivkách - a myslím, že právě tento prvek tvoří velkou část jejich popularity. Pak Christie prožila první světovou válku - pracovala jako zdravotní sestra a naučila se spoustu užitečného o jedech. Přežila druhou světovou válku v bombardovaném Londýně. Se svým druhým manželem archeologem jezdila po vykopávkách na Blízkém východě. Prostě: prožila toho tolik a má tolik co říct! Číst její autobiografii je jako fascinovaně naslouchat vyprávění o životě, který byl tak zajímavý, že se snad ani nemohl odehrát. A navíc Christie čtenářům ukáže, jak vznikaly její detektivky, což je samo o sobě velmi lákavé..

Samozřejmě, i tahle kniha má své omezení. Napsala svůj vlastní životopis - a dala do něj to, co sama chtěla. Takže se třeba nedozvíte tajemství jejího zmizení (po rozchodu s prvním manželem). Ale kdo by trval na takových podrobnostech...



 Robert Fulghum a jeho povídko-eseje

  Fulghumovy knížky zabírají čestné místo v naší knihovně. Tedy, původně v mamčině knihovně, ale s železnou pravidelsností se tajuplně přesouvají do mého pokoje.
Je trochu zvláštní, když svému dítěti dáte k přečtení knížku s názvem Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. Žádné následky to na mě nicméně nezanechalo: kromě velké lásky k tomuto jedinečnému autorovi. Četla jsem od něj všechny knížky "povídko-esejů" (jak jim pracovně říkám - pokud někdo víte, jak se ten žánr jmenuje, prosím poučte mě). Jeho série Třetí přání mě nenadchla, ale v budoucnu je znovu zkusím přečíst. Naopak naprosto miluju jeho taneční knihy: Drž mě pevně, miluj mě zlehka (v Městských divadlech pražských hraní stejnojmennou adaptaci, která je naprosto úžasná!) a Vzpomínky na jedno dobrodružství (můj článek zde). A navíc jsou tu dobré povídky na jeho oficiálním webu, zvlášť ta o Cimrmanovi. (Pro všechny jeho fanoušky schopné číst v angličtině: na tomto webu jsou ke stažení anglické rukopisy Drž mě pevně, miluj mě zlehka a Vzpomínky na jedno dobrodružství.)
Fulghum je prostě moje srdeční záležitost.




Jaké jsou vaší srdeční záležistostí, vašemi "putovními knihami"? 
Které knihy se u vás v rodině nebo mezi přáteli předávají a doporučují?


10 komentářů:

  1. Kniha, kterou jsem půjčila nejvíce lidem, se jmenuje Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů. Následuje Skleněný pokoj, ten mi nadšení čtenáři docela poničili :( Loni jsem třem lidem půjčila skvělý román Jakob se odhodlá milovat, všem se to líbilo, i když to nebylo lehké čtení.
    Knihy si kupuji jak v knihkupectví, tak i na internetu z druhé ruky a ráda se pak o ně dělím s přáteli. Jsem ta, která nejvíc čte a hlavně si knihy kupuje, už jsme si párkrát dělali legraci, že bych si měla zřídit soukromou knihovnu :)
    Mí rodiče už bohužel nečtou, ačkoliv se je občas snažím něčím motivovat. Z jejich knihovny jsem si jako dospívající občas něco půjčila, nejvíc mne zaujal Poslední kabriolet a objevila jsem u nich Hrabala a Párala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím přiznat, že knihy půjčuju jenom zaručeně spolehlivým lidem. Protože většina těch, co jsem si koupila a pořád je mám v knihovně, je pro mě důležitá - a nesu hodně špatně, když se mi poničí.
      "Spolek přítel krásné literatury a bramborových koláčů" je skvělý název knihy...! Skleněný pokoj je z Tugendhat, viď? Je to tedy dobré? Slyšela jsem na to velkou kritiku, že si to až moc hraje s realitou, že to překrucuje ten skutečný příběh a lidi jsou z toho zmatení, co je tedy pravda a co fikce...

      Vymazat
  2. "Spolek...." je moc příjemná kniha, ač je téma těžké, je to psáno odlehčenou formou, líbilo se mi to moc. Na knihu jsem narazila náhodou - jeli jsme s kamarády do biografu do nedalekého slovenského města, přijeli jsme brzy, tak jsem se zašla podívat do knihkupectví s tím, že si něco MUSÍM koupit a toto mě zaujalo hned :)
    Myslím, že jsem zatím přišla jen o jednu knihu, ale nějak jsem se s tím už dávno srovnala :) Když se mi vrátí kniha poškozená, tak mě to mrzí, ale na druhou stranu knihy jsou od toho, aby je někdo četl a ne aby se mi na ně doma prášilo :) A vedu si seznam toho, co komu půjčuji :)
    Skleněný pokoj - je to fikce, jsem přesvědčená o tom, že to autor i v knize uvádí, je to příběh o vile, lidé okolo jsou jen statisté :) Je to skvěle napsané, chystala jsem se, že si to přečtu znovu, ale zase jsem to odložila, protože jsem nedávno zhlédla výbornou divadelní hru. A minulý týden jsem navštívila vilu samotnou. škoda, že nebylo lepší počasí - pršelo, byla tma, takže jsme si neužili výhledy ani zahradu. Ale líbilo se mi tam i přes všechna tato úskalí :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V Tugendhat jsem ještě nebyla, ale mám to rozhodně v plánu. Tak tu knížku si někdy přečtu! Pamatuju si, že jsem právě slyšela snad lidi, kteří tam provádějí, jak neustále zjišťují nějaké podrobnosti o postavách té knihy, ale že ten příběh je fikce, takže je to jenom matoucí. Očividně se to prostě jako fikce musí brát.

      Vymazat
  3. :-)) Ještě že mě tak posloucháš :-D. Ty máš taky veliké zásluhy na mém literárním vkusu! U Austenový bych skončila u Pýchy a předsudku, kdybys mě nepřesvědčila, abych zkusila i další. Na Lizzie Bennet Diaries bych se taky nekoukla. A ty detektivní romány od Douglase Adamse. Ráda bych teď vyjmenovala všechny tvoje zásluhy, ale nemáme celej den. :-)

    Ta Christie je úžasná, že jo. Taky jí mám radši než všechny její detektivky.Mimochodem, tady musíme nějaký zásluhy připsat mýmu tátovi - tahle kniha do naší domácnosti doputovala od něho a taky z ní měl velký zážitek. :-) (Fulgumovy knihy se u náš taky nějak záhadně přesouvají z máminý knihovny do tý mojí, asi je to v rodině.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S radostí se podporujeme ve čtenářských závislostech :D
      To jsem nevěděla, že životopis Christie byl původně z knihovny tvého táty! Celkem mě to překvapilo (můj táta má hlavně dobrou sbírku sci-fi, což je teda taky fajn...).

      Vymazat
  4. Pratchett a Fulghum jsou srdcovky! :-) Já sama nemám nějaké putovní knihy, ačkoliv v poslední době ráda knihy půjčuji, i když jich nemám nějak moc. Poslední knihu, kterou jsem půjčila byl Obraz Doriana Graye. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dorian Gray je skvělá klasika! Fajn že ji šíříš! :)

      Vymazat
  5. Greena pořád odkládám, až bude víc času, ale slýchám na něj samé dobré recenze, tak snad nebudu zklamaná. :)
    U nás se dědí Herriotovy knihy, prastaré vydání knížky Děti z Bullerbynu a v holčičí linii Metráček. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takže taky klasiky :) Herriota taky máme v rodinné knihovně. Děti z Bullerbynu mě nikdy neoslovily, ale Pipi dlouhou punčochu jsem milovala...

      Vymazat