V poslední době narážím na dilema, se kterým si nevím rady: moji "nej nej" oblíbení spisovatelé, které jsem hltala během dospívání, vydávají nové knihy. A já váhám - mám se jejich novým knihám radši vyhnout a neriskovat, že si zkazím ty kouzelné a idealizované vzpomínky? Nebo se mám snažit znovu vstoupit do stejné řeky a zachytit zbytky toho kouzla, které tam někde třeba ještě pořád je?
Kniha o tom, jaké to je, když trpíte depresemi - a ještě k tomu jste patnáctiletý puberťák hledající svoje místo ve světě. To je příběh It´s Kind of a Funny Story od Neda Vizziniho.
Knížka Sněží, sněží... s třemi volně navázanými příběhy od Johna Greena, Maureen Johnson a Lauren Myracle je jednoduchá, prosťoučká oddechovka. Nenadchne, neurazí, ale může zpříjemnit nějaký ten líný večer.
Exkurz do světa literatury pro dospívající dívky? Nejspíš nic, co byste ode mě čekali. Ovšem když máte kamarádku, která píše knížky tohoto žánru, tak se po nich samozřejmě vrhnete. Já tedy rozhodně. Takže vám teď můžu napsat o svém překvapivém zjištění, že dobrou literaturu tohoto typu si nemusí užít jenom náctiletí.
Skleněný trůn od Sarah J. Maas je typickou knihou young adult fantasy, zaměřenou na dívky. Jako taková v sobě má všechny nutné prvky: celkem dobře vystavěný fantastický svět, akci a nějaké ty vztahy. Oproti jiným knihám z této kategorie má ale navrch, hlavně vtipnými hláškami a tím, že postavy ani samotný příběh nejsou příliš černobílé.
Konečně jsem se k té knížce dostala: na An Abundance of Katherines od Johna Greena jsem se těšila hodně dlouho. Nedávno vyšla v češtině a četla jsem na ní spoustu rozpačitých recenzí: obavy z toho, že se Greenovy kniha nepovedla, byly ale zbytečné.
Rádi čtete romantickou young adult literaturu? Prozření Mary Dyerové, první díl trilogie od Michelle Hodkinové, stojí za pozornost jako nadprůměrná kniha svého žánru, okořeněná prvky psychologického trilleru a fantasy.
Mara je šestnáctiletá holka, která si prošla peklem - její tři kamarádi zemřeli při nočním dobrodružství ve starém domě. Mara jako jediná přežila, ale nedokáže si vzpomenout, co se v tu noc stalo, pronásledují ji noční můry a začínají se objevovat i halucinace. Rodina se přestěhuje na Floridu, kde Mara nastupuje do soukromé školy a snaží se začít nový život, pod neustálým dohledem úzkostlivé matky-psycholožky a staršího bratra. Ve škole, na první pohled plné snobů, potkává trochu záhadného a arogantního, ale přitažlivého Noaha, kterého Mara z nějakého důvodu přitahuje. Ale Mařiny halucinace nepřestávají, vzpomínky se vracejí a otázky se vynořují čím dál tím naléhavěji: Co se stalo tehdy ve starém domě? Do jaké míry jsou Mařiny halucinace a noční můry založené na skutečnosti, co je realita a co sen? A dokáže se vyrovnat s pravdou?
I want to leave a mark.
But Van Houten: The marks human leave are too often scars.
We´re as likely to hurt the universe as we are to help it, and we´re not likely to do either.
John Green - spisovatel, jehož knihy byste mohli rozstříhat a jednotlivé části si nalepit na zeď jako citáty. Zvlášť to platí o The Fault in Our Stars (v českém překladu Hvězdy nám nepřály), knize, která se nedávno dočkala své (velmi dobře udělané) filmové adaptace. Ale i další Greenovy knihy jsou výborné: v mojí citátové galerii v tuto chvíl úryvky z jeho knih dominují (hned po nich jsou citáty Carla Sagana).
O čem je The Fault in Our Stars? Předem upozorňuji, že jakékoliv shrnutí do pár vět musí nutně působit velmi zjednodušeně a jako jedno velké klišé, což bych velmi nerada. Můžu leda doporučit svoji dřívější recenzi v Easy magazinu. Kdybyste mě ale nutili, tak bych asi řekla, že hlavní postavou je puberťačka Hazel, která umírá na rakovinu, a že v podpůrné skupině potká sympatického kluka jménem Gus. A že jde o "nejvtipnější smutný příběh", jak knihu překřtili recenzenti. Ať už to zní jakkoliv zvláštně, doporučuju si ji přečíst, nebo se aspoň podívat na film. K obojímu si nezapomeňte připravit hodně kapesníčků.
Ale proč právě tento citát? TFIOS je plné existenciálních úvah, jaké si občas pokládá každý člověk, ovšem v případě hrdinů bojujících s rakovinou jsou tyto otázky samozřejmě mnohem naléhavější. Co je cílem života? Jak žít? Má to všechno nějaký smysl? TFIOS můžete považovat za romantiku (to je nejzjevnější rovina), ale příběh je mnohem hlubší a naléhavější. Úvaha o zanechání stopy na tomto světě je jedním z hlavních motivů (aspoň z mého pohledu) a objevuje se v příběhu v několika variacích.
But what we want is to be noticed by the universe, to have the universe give a shit what happens to us - not the collective idea of sentient life but each of us, as individuals.
Jedním z východisek je pak tato myšlenka:
The real heroes anyway aren´t the people doing things, the real heroes are the people NOTICING things, paying attention.
Samozřejmě, můžete mít na celou záležitost úplně jiný názor, než k jakému dojdou postavy příběhu. Tuto linii jsem vybrala hlavně pro ilustraci způsobu, jakým je kniha psaná, a myšlenek, jakými se příběh zaobírá.
Nezbývá než popřát zajímavé čtení/sledování všem, kdo se do knihy/filmu pustí!
