Francouzský film podle Malého prince už příští podzim v kinech

Máte rádi knížku Malý princ od Saint-Exupéryho? Kdo by neměl! Tenhle kouzelný příběh teď dostane svoji filmovou verzi v podobě animovaného snímku, který má přijít do kin na podzim roku 2015. A trailer vypadá roztomile, jinak se to snad nedá říct.

Citát týdne: Caitlin Moran, Jak být ženou

Dnes už jsem ale mnohem klidnější, protože jsem si uvědomila, že je prakticky nemožné, aby žena oponovala feminismu. Bez feminismu byste ani nesměla vést debatu o postavení ženy ve společnosti. Byla byste příliš zaneprázdněná jinými činnostmi - rodila byste dítě na podlaze v kuchyni a při tom kousala dřevěnou lžíci, abyste nerušila manžela a jeho kamaráda při hraní karet, a pak byste se znovu vrátila k plotně. Z tohoto důvodu mě skutečně rozesmívají novinářky v Daily Mailu, když denodenně bědují nad feminismem. „Zaplatili ti za to tisíc šest set liber, drahoušku," říkám si. „A vsadím se, že ty peníze přišly na tvůj účet, ne manželův." Čím více a hlasitěji ženy vystupují proti feminismu, tím více dokazují, že existuje, a současně se těší jeho pracně vydobytým privilegiím. (Moranová, C. Jak být ženou, Host 2012, vydání první, str. 84.)

Caitlin Moran - hudební recenzentka, novinářka, feministka. Kontroverzní od hlavy až k patě.
Jak být ženou není nějaká příručka o tom, jak si máte správně lakovat nehty a co si máte vzít na sebe na ten večírek, abyste tam ulovila chlapa. Je to spíš takový souhrn autorčiných názorů na typicky "ženské" záležitosti, o kterých ani ženy mezi sebou moc nemluví. Najdete tu témata jako brazilská depilace, potrat, sexismus, hrůza svateb nebo stále se zmenšující ženské spodní prádlo. Kdo čeká nudné moralizování o útlaku žen, bude zklamaný: Moran všechno vypráví s humorem a tahá z rukávu jednu historku ze svého života za druhou. Je to tak jedno z nejzábavnějších čtení, jaké se mi v poslední době dostalo do rukou.

Ano, s feminismem v podání této dámy je nemožné nesouhlasit. Není to nějaká nenávist k mužům (což je z nějakého důvodu způsob, jakým se tohle slovo poslední dobou automaticky interpretuje). Je to spíš názor, že by všichni (ženy i muži) měli mít stejné příležitosti a dělat, co chtějí. A že je šílené, aby ženy podstupovaly věci jako jsou plastické operace, zatímco muži si můžou dovolit stárnout.

Jak být ženou je přesně kniha, kterou by si měly přečíst dívky v pubertě nebo ženy, které se sebou pořád nejsou spokojená (tj. většina žen). A taky je to kniha, kterou byste, dámy, měly vzít po hlavě každého muže s patriarchálními skoly a/nebo šéfa, když vám dá o třetinu nižší plat než vašemu kolegovi.


Jak moc se mi kniha líbila:

 

Citát týdne: M. Szczygiel, Libůstka

Janina Turková, žena v domácnosti, přes půl století sledovala právě to, co je všední, a tedy nenápadné. Jako první se o tom dozvěděla její dcera. Po matčině smrti roku 2000 otevřela Ewa Janeczková skříň a spatřila hromady sešitů. (Sešitů tam bylo 728, ale později se zjistilo, že jich je ještě o něco víc.) Vyšlo najevo, že matka si zapisovala všechno, co dělala. Stále, den za dnem, od roku 1943 do roku 2000 si zapisovala:

  kolikrát denně zvedla telefon a kdo volal (38 196)

  kolikrát někomu telefonovala (6257)

  kde a koho náhodou potkala a řekla mu "dobrý den" (23 397)

  kolikrá se s někým sešla (1922)

  kolik dala komu jakých dárků (5817)

  kolik jakých dárků dostala (10 868)

  kolikrát hrála bridž (1500)

  kolikrát hrála domino (19)

  kolikrát byla v divadle (110)

  kolik viděla televizních pořadů (70 042)

  a podobně.

(Citace z: M. Szczygiel: Libůstka, Máj/Dokořán 2011, 1. vydání, str. 14-15) 

Libůstka je souborem několika příběhů polských žen. Tato charakteristika na první pohled nevypadá zas tak zajímavě. Ovšem knížka je více než zajímavá: jde tu o obyčejně neobyčejné životní příběhy většinou neznámých lidí (až na jednu slavnou herečku). Máme tu příběh jednoho tajemného seznamu žen, u kterého autor nemůže přijít na spojitost mezi jmény. Ženu, která si padesát let zaznamenávala každou (pro většinu z nás bezvýznamnou) maličkost. Krásnou dámu, jež se nechává profesionálně fotit v různých šatech a kostýmech. Manželku vysokoškolského profesora, jejíž sochu nechal manžel dát na chodbu univerzity, kde se poprvé setkali. Naprosto rozdílné životní cesty dvou kamarádek, které sdílely své osudy skrz dopisy.  

V případě podobných příběhů je naprosto klíčový způsob, jakým je autor čtenářům předloží. Mariusz Szczygiel je mistr reportáží a rozhovorů Jeho pohled je laskavý - nesoudí své hrdiny, jen se jim snaží porozumět a ukázat pak jejich životy svým čtenářům. (Z jednoho jediného příběhu od tohoto autora jsem cítila negativní emoce, a to jenom implicitně - v popisu jeho setkání s Blankou Matragi. Po přečtení minipovídky Motýlí dotyk Blanky M. z knihy Láska nebeská tato dáma v mých očích klesla hodně hluboko.)  Svým stylem Szczygiel vytváří příjemnou atmosféru ve stylu "všichni jsou vítáni, vše mě zajímá, nic neodsuzuji", kvůli které se tak ráda vracím k jeho knihám.
A přenáší na nás onu úctu k nevšedně - všednímu životu. Několikrát během čtení jsem si říkala, že tohle už je fakt divný (třeba fotit se v kýčovitých skřítkovských kostýmech nebo zapisovat si návštěvu dcery do stejné kolonky, jako by si zapsala elektrikáře), ale vždycky mi po takové myšlence bylo trapně. Nakonec, proč bych to měla soudit?

A jeden rozhovor na závěr

Možná jste zaznamenali nedávný rozhovor, který se Szczygielem na DVtv vedl Martin Veselovský. Tématem byl hlavně Gottland. Velmi mě překvapilo, že ta kniha na moderátora působila pesimisticky, jako vykreslení "národa poseroutků". Na mě Szczygielovy knihy naopak působí neuvěřitelně pozitivně. Máte také na Gottland určitý vyhraněný názor? Ráda bych znala další úhly pohledu.

Jak moc se mi kniha líbila:

 

Citát týdne: R. Fulghum, Vzpomínky na jedno dobrodružství

Mým dětem je mé počínání trapné. O tom, jak trávím čas, se mnou nemluví. Je jim to jasné. Jenže oni jsou vesměs srabi a bábovky středního věku. Nikdy se nepídí po podrobnostech.
Nanejvýš si to můžu představovat.
"A co teď dělá táta?"
"No, zrovna je posledlej hodinama tanga - třikrát týdně je ve městě do tří do rána."
"Začal blbnout? Je to senilita?"
"Nevím, ale trochu ulítává."

A co má být?
Co je špatného na "ulítávání"? 
Ulítávání není nemorální ani ilegální. Budou si pro mě teda muset přijet do Buenos Aires, protože už se všechno rozvolnilo tak, že nedržím pohromadě a ocitl jsem se na vozíku?
Taky bych moh umřít za dusné noci při tanci ve sklepní putyce u přístavu, když se kolem mě bude rozpálená Hispánka obtáčet jak anakonda.
No a co?

(Citáce z: Fulghum: Vzpomínky na jedno dobrodružství. Vydalo Argo, 2013, 1. vydání. Str. 22)

   Robert Fulghum a jeho nezdolná radost ze života. Jeho knihy mi vždy na několik dní zlepší náladu, a tak po nich sahám pořád znova a znova.

   Jeho poslední, tangové příběhy jsou až překvapivě dobré. Proč překvapivě? Před několika lety jsem se snažila číst trilogii Třetí přání (ano, ty příšerně tlusté knihy, které v knihovně tak kontrastují s tenkými svazky povídkových knížeček jako je Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Už hořela, když jsem si do ní lehal atd.). Nedočetla jsem ani první díl. Ta kniha se tvářila jako román, předsírala, že se v ní něco děje, ale byla to nuda a postavy mě nezajímaly. Proto jsem byla skeptická i ve chvíli, kdy se mi do ruky dostal povídkový román Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Ale vyklubala se z toho jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla.

   Drž mě pevně, miluj mě zlehka je fikce, ovšem založená na Fulghumových zkušenostech se světem tanečníků tanga. Je to kniha plná laskavých příběhů lidí pohybujících se okolo jedné tančírny jménem Century. Kouzelný svět přenesený na papír. Pokud nejste zrovna velcí čtenáři, ale máte zájem o svět tanga, velmi doporučuji zajít do Městských divadel pražských na divadelní inscenaci podle této knihy. Je neméně povedená a tančí se v ní opravdu dost.

   Vzpomínky na jedno dobrodružství je naopak kniha podobající se jeho dřívějším fejetonovo-povídkovým sbírkám, jen jsou příběhy zarámované jedním tématem. Fulghum přináší střípky ze svého života v Buenos Aires: tango, lidé, které potkal, cesty, které podnikl. Navíc je doplněná o krásné ilustrace, které namalovala Willow Bader, tanečnice tanga a jeho manželka, kterou si vzal po návratu z Argentiny. (Jde o tu paní tančící s Fulghumem na obálce knihy.)

Pořád je co objevovat

   Fulghum je výborný pozorovatel, ale hlavně statečný objevitel. Kdyby žil v patnáctém, šestnáctém století, tak brázdí oceány a hledá nové země. Protože ale žije ve 20. a 21. století, musí objevovat obyčejnější věci, jako je život ostatních lidí, jiné kultury a divné věci, které většinu lidí nenapadne zkoušet. 

   Proto je pro nás jeho vyprávění fascinující. V jednom svém dřívějším článku jsem se snažila dokázat, že ho mají Češi rádi, protože by svým dílem klidně mohl zapadat do plejády našich nejlepších spisovatelů každodennosti. Za tím tvrzením si stojím, i když dodávám, že Fulghumova "každodennost" se čím dál tím víc přesouvá do sféry toho, co ostatní lidé chápou jako totální exotiku nebo přinejmenším extravaganci. Nevím, co si váš dědeček přeje k sedmdesátinám, ale pravděpodobně to nebude několikaměsíční pobyt v Argentině, aby se tam učil tango. Taky asi váš dědeček nemá potřebu brát v Argentině hodiny provazochodectví. Nebo jet lodí k mysu Horn po trase Darwinova Beagla. A tak bychom mohli pokračovat.

  Ať už bereme Fulguma za potrhlého blázna nebo obdivuhodného dobrodruha, jeho knihy jsou pohlazením po duši. A co víc - jejich kvalita je čím dál tím lepší. A jejich vliv na moji osobu čím dál tím větší. Ano, přemýšlím, že bych... možná... mohla zase začít chodit tancovat. Ne nezbytně tango. Ale třeba nějaký latinskoamerický tanec.
  Jak to ten Fulghum dělá?! 

Jak moc se mi kniha líbila:

 

  

Karel Čapek, O knižním umění: O ošklivých knihách a nekulturních čtenářích

   Knižní konzument dneška potřebuje knih jen k tomu, aby jimi ukojil svůj literární hlad; pak nejsou mu ničím více než papírem.

   Dnešní čtenář je podoben jedlíkovi z nejnižších vrstev, jenž se stejnou chutí poslouží si z plecháče, z mastného papíru nebo ze špinavé dlaně. Lhostejno, z čeho jí: jen když jí. Jak kniha vypadá, jak upravená číše, z níž píti bylo mu dáno, neleží v jeho zájmu.

   Toť úpadek čtenářského umění, hanebná krída vkusu devatenáctého století, literární žravost neštítící se nejošklivějšího servírování.

Kritika knižní kultury v jazyce, který považujeme za vrchol krásné češtiny, a z pera spisovatele, který (alespoň podle mě) představuje vrchol české literatury. Opravdu mě překvapilo, když jsem tento text našla v souboru O umění a kultuře I, který představuje souhrn Čapkovy novinářské tvorby z let 1907 až 1918. Takto vytržený citát působí jako ono věčné nadávání a vzdychání, že dříve bylo líp. Pokud byste ale četli dál, zjistili byste, že kritika knižní kultury Čapkovi slouží hlavně jako předehra k pochvale některých vydavatelů, kteří se vrací k poctivému, uměleckému ztvárnění knih.   

  Dobové chválení jednotlivých malířů a vydavatelů pro nás ale není tak zajímavé jako kritika knižní kultury jeho doby. Nejdřív vyzdvihuje způsob, jakým národy v minulosti dbaly na úpravu knih, a pak píše o své současniti, že:

Nyní, když ochabl zájem o vše půvabné a umělecké, ochabl i zájem o uměleckou knižní výpravu. Dnešní knihy jsou potištěné papírové hadry - určené méně pro bibliotéky než pro klozety, ničemné svazky papíru, hanebná knižní fabrikace beze všech uměleckých nároků.

Nevím, jak vy, ale já před sebou při čtení tohoto textu vidím pulty knihkupectví zaplněné paperbackovými vydáními knih. Musím přiznat, že na paperbacky nemám úplně vyhraněný názor - jako člověk, který s sebou knihy bere všude, oceňuji jejich lehkost a skladnost. Na druhou stranu, sice bych si v paperbacku přečetla třeba knihu od Meg Cabot, která se zhltne na posezení, ale u těžší, hodnotnější četby dávám přednost poctivé vazbě. Pořádné pevné desky a příhodný design prostě podpoří dojem z knihy. Paperbacky silně zavání onou "hanebnou knižní fabrikací"...

Hanebná knižní fabrikace dnešní doby

Ilustrace jako obrazy trhových písničkářů

A ještě jedna poznámka o ilustracích, které Čapek kritizuje:

Neboť naše hodné, naše dobrosrdečné publikum žádá si ilustrací, jež komentují text stejně naivně jako informační obrazy trhových písničkářů.

Tedy, to je úplná kritika principu "dejme zákazníkovi, co si žádá"! Čapek očividně není příliš velkým zastáncem toho, aby trh produkoval podle poptávky... U této věty si navíc vždycky s pobavením vzpomenu na laciné obaly knih z červených knihoven, ke kterým se ilustrátoři očividně nepřiblížili ani na kilometr: jejich "informační obrazy" představují lidi s jinak barevnými vlasy, jinou postavou a vůbec velmi odlišné typy od hrdinů samotných knih. 

V citování Karla Čapka bychom tu mohli pokračovat do nekonečna. Uzavřela bych to tím, že jsou stále aktuální nejen jeho knihy a scénáře, ale i novinové sloupky - a to je podle mě vrchol umění.    

Jak moc se mi kniha líbila:

 

 

  

Citát týdne: Terry Pratchett, Národ

"Věříte v Ima, pane?" zeptal se chlapec.
"Aha, obvyklá otázka. Konečně jsme k tomu došli. Mau kdysi řekl, že Imo nás učinil dost chytrými, abychom přišli na to, že neexistuje."

Terry Pratchett, klasik současné humoristické fantasy literatury a autor geniálního humoru. Jeho nejznámějšímu knihami jsou samozřejmě ty z cyklu Zeměplochy, kterých už je čtyřicet. Ne, nikdy nepochopím, jak někdo může napsat tolik knih, které si navíc drží velmi vysokou úroveň a překypují inteligentními vtipy, jež vždycky fungují.

Výše napsaný citát je z knihy Národ, která stojí mimo sérii Zeměplochy. Jde o milý příběh kluka z "přírodního národa" nedotknutého civilizací a dívky dotčené civilizací až hodně, která ztroskotá na jeho ostrově.Asi si umíte představit, že v takovémto střetu kultur nebude nouze o humor. 

Proč ale právě tento citát? Mám pocit, že krásně ilustruje Pratchettův smysl pro humor. Lehká absurdita, satira na běžné situace a obyčejné rozhovory dovedená do extrému. Druhým důležitým rysem jeho humoru je podle mě laskavost, s jakou se dívá na svět a na svoje hrdiny, kteří jsou všechno, jenom ne dokonalí (ale to je na nich právě krásné).   

Co dodat? Pratchett se v Citátech týdne určitě neobjevuje naposledy. A nemůžu nepřidat z knihy Národ ještě jeden úryvek: 

Co měl vlastně člověk dělat s dívkami? Když jste byli chlapec, měli jste se od nich držet dál, ale Mau slyšel, že jako dospělý muž dostane úplně jiné pokyny.

Jak moc se mi Národ líbil:

 

Citát týdne: John Irving, Svět podle Garpa

"U většiny knížek člověk ví, že se nestane nic," řekla Jillsy. "Panebóže, to vy přece moc dobře znáte. U jinejch," pokračovala," "zas člověk ví, co se stane, takže je stejně nemusí číst. Ale tahle knížka," prohlásila Jillsy, "ta je tak chorobná, že člověk sice ví, že se něco přihodí, ale nedovede si vůbec představit co. To by člověk musel bejt stejně chorobnej jako ta knížka, aby si představil, co se v ní stane." /.../ "Až z toho bude knížka," ukázala na rukopis, "měla bych ráda vlastní výtisk." /.../

"Panebóže," pravila Jillsy unaveně, jako by s ním už začínala ztrácet trpělivost. "Vono to působí hrozně pravdivě."

Tento konkrétní citát z Irvinga jsem vybrala proto, že podle mě dokonale vystihuje nejen tvorbu T.S. Garpa, fiktivního spisovatele, o kterém je v úryvku řeč, ale také knihy samotného Johna Irvinga.

John Irving - jméno, kterým většinou odbydu lidi, kteří mají pocit, že musím mít jednoho nejoblíbenějšího autora. Irving je fascinující autor, jehož knihy se čtou samy - jeho styl pro mě představuje vrchol čtenářského potěšení. Ovšem čtenář musí nejdřív přijmout vyhrocenou logiku jejich vyprávění a nechat se jím pohltit. Ne nadarmo se Irvingovy romány dostaly do kategorie "groteskního románu". Ale pojďme krátce shrnout, o čem je Svět podle Garpa a na co ukázka odkazuje.
Svět podle Garpa pojednává, jak bývá u Irvinga dobrým zvykem, o celé životní dráze hlavní postavy. T.S. Garp je spisovatel, jehož knihy nejsou určené pro příliš mainstreamové publikum. Proslaví ho až kniha, o které ví, že není úplně v jeho stylu a nedosahuje jeho kvalit, ale která z něj udělá slavného a bohatého člověka - ta kniha, o které mluví Jillsy v citátu. Jejím hlavním tématem je znásilnění a následné tragické vyrovnávání se rodiny s tímto traumatem. Celý příběh je přitom napsaný velmi syrovým a drsným způsobem (Svět podle Garpa je proložen ukázkami) a také zabíhá do grotesky.
Jillsy je jednou z mnoha vedlejších postav, které knihou procházejí, a každopádně jednou z nejzajímavějších. Je to uklízečka, ale také velký poklad Garpova nakladatele Wolfa: nakladatel jí dává číst rukopisy a podle její reakce pozná, zda se kniha bude prodávat, či nikoliv. V tomto případě ovšem Jillsy Wolfa mate: na jednu stranu říká, že jde o hroznou prasárnu a úchylné čtení, takže knihu radikálně odsuzuje, na druhou stranu je tím však fascinovaná, nemůže se odtrhnout a chce si knihu přečíst v budoucnu znovu. Dá se říct, že podobný vztah mám obecně k Irvingovým knihám: jsou divné, velmi často perverzní, ale fascinující a přitažlivé. Jak říká Jillsy: "Vono to působí hrozně pravdivě."

Ale protože mi připadá trochu divné ukončit tenhle příspěvek, aniž by zde byl citát přímo od hlavního hrdiny, přihazuji ze široké škály svých oblíbených pasáží ještě jeden zvlášť povedený úryvek, přímo z pera T. S. Garpa:

"Ať už byla ta moje sakramentská poslední slova jaká chtěla, prosím vás, řekněte, že to byla tato: 'Vždycky jsem věděl, že snaha dosáhnout dokonalosti je smrtelný návyk.'"

Co se k tomuhle dá dodat...?


Jak moc se mi kniha líbila:

 

 

Citát týdne: John Green, The Fault in Our Stars

I want to leave a mark.
But Van Houten: The marks human leave are too often scars.
We´re as likely to hurt the universe as we are to help it, and we´re not likely to do either.

John Green - spisovatel, jehož knihy byste mohli rozstříhat a jednotlivé části si nalepit na zeď jako citáty. Zvlášť to platí o The Fault in Our Stars (v českém překladu Hvězdy nám nepřály), knize, která se nedávno dočkala své (velmi dobře udělané) filmové adaptace. Ale i další Greenovy knihy jsou výborné: v mojí citátové galerii v tuto chvíl úryvky z jeho knih dominují (hned po nich jsou citáty Carla Sagana).

O čem je The Fault in Our Stars? Předem upozorňuji, že jakékoliv shrnutí do pár vět musí nutně působit velmi zjednodušeně a jako jedno velké klišé, což bych velmi nerada. Můžu leda doporučit svoji dřívější recenzi v Easy magazinu. Kdybyste mě ale nutili, tak bych asi řekla, že hlavní postavou je puberťačka Hazel, která umírá na rakovinu, a že v podpůrné skupině potká sympatického kluka jménem Gus. A že jde o "nejvtipnější smutný příběh", jak knihu překřtili recenzenti. Ať už to zní jakkoliv zvláštně, doporučuju si ji přečíst, nebo se aspoň podívat na film. K obojímu si nezapomeňte připravit hodně kapesníčků.

Ale proč právě tento citát? TFIOS je plné existenciálních úvah, jaké si občas pokládá každý člověk, ovšem v případě hrdinů bojujících s rakovinou jsou tyto otázky samozřejmě mnohem naléhavější. Co je cílem života? Jak žít? Má to všechno nějaký smysl? TFIOS můžete považovat za romantiku (to je nejzjevnější rovina), ale příběh je mnohem hlubší a naléhavější. Úvaha o zanechání stopy na tomto světě je jedním z hlavních motivů (aspoň z mého pohledu) a objevuje se v příběhu v několika variacích.

But what we want is to be noticed by the universe, to have the universe give a shit what happens to us - not the collective idea of sentient life but each of us, as individuals.

Jedním z východisek je pak tato myšlenka:

The real heroes anyway aren´t the people doing things, the real heroes are the people NOTICING things, paying attention.

Samozřejmě, můžete mít na celou záležitost úplně jiný názor, než k jakému dojdou postavy příběhu. Tuto linii jsem vybrala hlavně pro ilustraci způsobu, jakým je kniha psaná, a myšlenek, jakými se příběh zaobírá.

Nezbývá než popřát zajímavé čtení/sledování všem, kdo se do knihy/filmu pustí!

Trailer na film

Dveře mého pokoje s plakátem od sestřenky

Jak moc mám knihu ráda:

 

Citát týdne: Scarlett Thomas, Konec pana Y

Opravdový život je fyzický. Dejte mi raději knihy: dejte mi neviditelnost obsahu knih, nápady, myšlenky, obrazy. Dovolte mi stát se částí knihy; dala bych za to cokoliv. (...) Věci v knihách se nemohou ušpinit a skutečný život se nakonec obrátí v prach. I z knih se stane prach  jako z rozpadajících se pozůstatků, které Wellsův Poutník v čase nalezne v muzeu. Ale myšlenky jsou čisté.

Scarlett Thomas - jak ji vidím já - je jedna z nejzajímavějších autorek současnosti. Má na kontě knihy jako Náš tragický vesmír, PopCo (moji recenzi na PopCo si můžete přečíst v Easy Magazinu). Konec pana Y je její neznámější kniha, která jí pomohla k popularitě. Výše napsaný citát patří k mým nejoblíbenějším citátům vůbec a mám ho napsaný na čestném místě ve své citátové galerii - je v něm spoustu poezie a naprosto vystihuje zvláštní moc knih, kterou nás přitahují a poskytují nám pocit, že dokážeme aspoň na chvíli uniknout z našich životů.

Velmi doporučuju aspoň otevřít některou z knih této autorky. Jsou často silně experimentální: zvlášť Náš tragický vesmír postrádá typicky narativní formu, jde spíš o knihu o psaní knihy a můžete si ji užít leda tak, když úplně přistoupíte na autorčinu hru a ponoříte se do atmosféry knihy. Pokud máte rádi klasické, tradičně napsané romány jako od Dickense, tak se k této autorce radši ani nepřibližujte. Její knihy jsou postmodernisticky laděné, plné dlouhých výkladových pasáží na nejrůznější témata. Mají v sobě spoustu alternativního myšlení, které může některé lidi popudit - levicové podvratné nálady, veganství, homeopatika, čínská medicína... Ale právě směsicí témat, o kterých zasvěceně píše, a neobvyklým stylem je Thomas zajímavá a jiná.

Thomas je moderní Angličanka se vším všudy a předpokládám, že se její životní styl do velké míry odráží i v postavách jejích knih: jejími hrdinkami jsou většinou obyčejné, vzdělané (vysoce inteligentní), individualistické ženy ze střední třídy. Často příliš neuznávají tradiční rozdělení rolí (žádné ženy v domácnosti tu rozhodně nenajdete), ze všeho nejvíc si chtějí žít svůj život podle sebe a osvobodit se od očekávání mainstreamové části společnosti. Konec pana Y sice zahýbá k fantastickým námětům a paralelním světům, ale i to se děje na pozadí běžných životních problémů.

Thomas, jako správná moderní žena, používá sociální sítě, takže ji můžete sledovat na Twitteru a zjistit, čím zrovna žije.   

Jak moc mám knihu ráda: