Další Marvelovka přišla do kin - tentokrát s lákadlem tak velkým, jakým je Benedict Cumberbatch v hlavní roli. Svět Doctora Strange je prozatím na zbytek marvelovského univerza navázán jen velmi volně a funguje jako samostatný příběh: o magii, aroganci a vůli pomáhat a o ústupcích, které člověk na své cestě může (nebo musí?) udělat.
Knižní svět byl (a je) ze série o sirotčinci, v němž žijí podivné děti, úplně vedle. Knihy jsem nečetla, tak jsem vyrazila aspoň na film. A fakt, že je něco tak průměrného a neoriginálního velkým hitem, považuju za přinejmenším... podivný.
Před časem jsem se vám tu přiznala, že jsem (trochu netypický) trekkie. Mám tenhle seriál sentimentálně ráda, takže jsem si nenechala ujít nejnovější film Star Trek Beyond. A nebyla jsem zklamaná - žánru a tradic příběhu se podle mého drží skvěle.
Filmová zpracování komiksových příběhů jsou něco jako moje guilty pleasure: únik od reality, vizuálně zajímavá podívaná, někdy i dobrý příběh. Jenže v poslední době je toho moc i na mě: a zdá se mi, že právě příběhová kvalita a originalita jdou dolů, náměty se vyčerpávají. V této tendenci pokračuje i nejnovější marvelovský Captain America: Civil War.
Tentokrát jsme se s madlenkou z I Need Stories to Live rozhodly sepsat seznam příběhů, které se staly bestsellery nebo hity, ale u nichž nechápeme, čím si to zasloužily. Nebo-li, jak tomu říkáme pracovně, "taky si jednou zahejtovat". Takže tady je pět příběhů, které jsou podle nás naprosto přeceněné.
Malý princ: nestárnoucí filozofická pohádka, která svojí hloubkou není pro děti. A jakkoliv na jeho motivy můžete natočit film s nálepkou "dětský" a opatřit ho spoustou scén ze současnosti, které explicitně vysvětlují poselství této knížky, pořád to tak úplně příběh pro děti není: nebo rozhodně není jenom pro ně. Malý princ režiséra Marka Osbourna nicméně poměrně dobře vystihnul atmosféru knihy a hlavně přinesl vizuálně nádhernou podívanou.
Dobrá dobrá, podlehla jsem. Sentimentalita zvítězila, takže jsem tu se seznamem nejlepších knižních a filmových příběhů, na které jsem během minulého roku narazila. Výběr to byl opravdu těžký, protože jsem po příběhové stránce zažila jen velmi málo přehmatů...
Z knihy Martian od Andyho Weira jsem byla nadšená, a proto jsem měla vysoká očekávání i na film. Jak všichni víme, očekávání ve spojení s hollywoodskými filmy jsou věcí ošemetnou a kontraproduktivní: Martian-film je dost jiným příběhem než Martian-kniha, ale zdá se mi, že oba mají něco do sebe.
S bloggerkou madlenkou (z blogu I NEED STORIES TO LIVE) jsme se jednoho
krásného dne - po několikahodinovém sezení v kavárně a diskutování o
knihách, seriálech a blozích - rozhodly oživit naše blogy sérií článků na
společná témata. Jelikož nemáme zas takovou fantazii, budou to články ve stylu
seznamů „TOP 5“. A protože to s tou fantazií není zas tak strašné, témata
„TOP 5“ budou netradiční, obskurní a někdy možná i ironická.
Státní svátek jsem oslavila filmem Ztraceni v Mnichově: s důležitým a divným pocitem, že jdu po hooodně dlouhé době do kina na český film, že má ten film zajímavé téma a že by se mi i mohl líbit. A vážně, líbil se mi moc.
Dokument o hledání jednoho tajemného hudebníka, který změnil život mladým lidem v Jihoafrické republice, o fanouškovské loajalitě a taky o jednom velkém snu. To všechno jePátrání po Sugar Manovi, který dostal v roce 2013 Oscara za nejlepší dokument - a který ve vás ještě dlouho po zhlédnutí zůstane.
Migranti jsou teď ve všech zprávách a minimálně podle hysterie v českém mediálním prostoru se zdá, že se s nimi valí apokalypsa. Nebojte - nebudu tu rozvíjet názory na světovou migraci. Ale ráda bych vás upozornila na francouzskou komediiCo jsme komu udělali?. Máme tu konzervativní rodinu a čtyři dcery, které se ke zděšení svých rodičů vdávají za "přistěhovalce".
Vždycky mi to přišlo zvláštně paradoxní, redukovat kvalitu nějakého příběhu na kvantitu počtu hvězdiček (na Goodreads, ČSFD a podobně). Stejně jsem tomu ale podlehla (už dávno) a brzo tomuhle trendu podlehne i tenhle blog - zavádím hodnocení hvězdičkami pod recenze.
Někdy k nám příběhy přijdou přesně v ten správný čas - a když se k nim po pár letech vrátíme, dojde nám, že už to prostě není ono. Sice si pamatujeme, že pro nás téma bývalo důležité, ale dneska už přemýšlíme trochu o jiných věcech a díváme se na to s odstupem. Přesně tenhle pocit jsem měla v kině na Paper Towns (Papírová města), filmu podle předlohy mého oblíbeného Johna Greena. Greenovy knihy mě sice pořád baví a vždycky si v nich něco najdu: filmové zpracování Papírových měst na mě ale moc nefungovalo.
Asi už jste zjistili, že jsem fanoušek kominksových filmových adaptací. Marvelovky mě poslední dobou hodně baví, a tak jsem se těšila i na druhý film Avengers. Bohužel se moje očekávání nenaplnila a Age of Ultron zůstává v kolonce zklamání.
Pověděla bych vám, o čem ten film je - jenže, on vlastně o ničem není. Na rozdíl od některých předchozích Marvelovek, které mě svým scénářem nadchly (jako Kapitán Amerika 2: Zimní voják), se zdá, že Avengers 2 jsou spíš řetězcem výbuchů, akčních scén a vtipů. Něco ve stylu - ještě jsme nevyhodili do vzduchu mrakodrap, tak to tam šoupneme po té scéně se řvoucím Hulkem, jo?
Dobrá, nějaký děj tam byl.
V jakémsi pozůstatku programu Hydra (vyvíjeném původně nacisty, viz linii Kapitána Ameriky) vznikl s pomocí prastaré síly (pocházející pro změnu z okruhu Thorovy působnosti)zárodek umělé inteligence. Avengers ho získají - a Stark (Iron Man) s Bannerem (Hulk) nepřijdou na nic jiného, než že dovedou proces do konce a UI dotvoří. A jak asi vědí všichni, kdo někdy prošli kolem televize, s umělou inteligencí jsou potíže. Většinou má totiž o věcech jinou představu než lidí. V tomhle případě Ultron převrátí Starkův sen o "míru už za našich časů" do představy zahrnující mrtvé Avengers. A když už v tom bude, tak by mohli být mrtví i všechni ostatní lidé.
Age of Ultron není filmem, na který byste si museli brát mozek. Je naprosto předvídatelný, vizuálně dobře udělaný, ale ani jeho vtipy nejsou extra dobré a proslovy přesahují běžnou míru patosu. Těží z postav superhrdinů - z jejich rozdílných povah, které se neustále střetávají a bojují spolu, laskavého machrování a poplácávání se po ramenou. Avengers na svých superhrdinech stojí, ale zároveň s nimi i padá. V Age of Ultron se totiž ukázalo, že si tvůrci pěkně naběhli.
Co se stane, když dáte do jednoho filmu tolik skvělých postav s jejich vlastními osudy, vybudovanými charaktery a dějovými liniemi? Odpověď je, že se celá stavba příběhu začne povážlivě kymácet. Každá z těch postav si zaslouží prostor, každá má mít aspoň několik narážek na specifika své psychologie a svého světa, všechny musíte nějak vměstnat do tohoto příběhu a ukázat u nich motivaci. Musíte dost zdůraznit, jak doktor Banner psychicky trpí a jak se Kapitán cítí vykořeněný, potřbujete udělat narážky na přítelkyně Thora a Starka, aby to divákům nepřipadalo divné - a ano, máte tam taky jednu ženskou postavu, tak proč nepoužít Černou vdovu pro dost nízké a umělé hraní na city ve stylu já nemůžu mít děti?
A aby to byla větší sranda, objevují se i vedlejší superhrdinovské postavy jednotlivých linií a ještě přibudou nové postavy. Jednak jsou to "vylepšená" Dvojčata, které si samozřemě taky zaslouží prostor pro svůj tragický osud a hrdinský přechod k dobru, a jednak "dobrá" UI Vision.
Výsledkem je, že celá stavba nedrží formu a nemá žádný obsah. Ten vlastně ani nemusí mít: postavy samy prostor zaplní a ani se nemusíte moc snažit. A myslím, že se tvůrci opravdu moc nesnažili. Tedy kromě herců, kteří ukázali skvělé výkony, a kromě všech těch grafiků a programátorů a lidí, které nevím jak pojmenovat, ale kteří na efektech předvedli úžasné věci.
Pojďme zničit lidstvo! (Ultron)
Poctivý průměr
Ale abych jen nekritizovala. Age of Ultron není zas tak špatný. To je na tom právě smutné - v rámci svého žánrů je naopak dobrým filmem. Je v něm slušná akce, pár dobrých vtipů a hodně efektů. Problém je, že nás autoři komiksových adaptací v posledních letech navykli na moc vysoký standard - a z toho se špatně slevuje. Zvykli jsme si čekat něco víc než jen akčňák. Nolanův Batman vnesl do komiksu kus děsivě temné sociální vize, Thor vsadil na humorný nadhled a dvojka Kapitána Ameriky triumfovala s elegantně uchopeným řešením aktuálních politických problémů (shromažďování informací NSA).
Takže po téhle komiksové jízdě se podíváte na Avengers: Age od Ultron a řeknete si: To je jako všechno?
A ono bohužel je.
Pokud bych ale v Avengers hledala něco hlubšího - a že bych s tím byla v tomto případě hodně opatrná - upozornila bych na to, jak se nám opět vrací starý dobrý motiv "akce a reakce". Hrdina nebo hrdinové mají určitou moc, která zapříčiní vznik problému: v tomto případě jde o to, že se Avengers zvládnou zmocnit UI a v dobré víře v to, že zajistí věčný mír, přivedou k životu monstrum. A pak musí uklízet škody, které napáchali. (Mimochodem, to je taky jeden z důvodů, proč jsem jim ten velký hrdinský boj moc nevěřila - oni si ten problém sami vytvořili.) Připomíná mi to Batmanovský motiv toho, že síla Temného rytíře způsobila vzestup jeho protikladů, jak je Joker, a jeho dřívější činy přivádí k životu staré nepřátele v podobě Amandy Tate.
Age of Ultron tuhle linii trochu naznačuje, ale potom ji spíš zahraje do autu a věnuje se jiným věcem, hlavně egu postav. Ale nakonec, tohle ego je na tom to nejzajímavější.
Pokud tedy v kontextu Marvelovek zařadíme Kapitána 2 na vrchol a Kapitána 1 mezi propadáky, pak tenhle film balancuje na průměru. A trochu mě děsí, s čím Marvel přijde příště.
Mít jisté zisky je tak hrozně kontraproduktivní...
Co na tom kladivu je?
Jak moc se mi film líbil:
Viděli jste Avengers: Age of Ultron? Co si o něm myslíte? Máte rádi komiksové adaptace?
Máte rádi příběhy Johna Greena? Líbil se vám film The Fault in Our Stars (Hvězdy nám nepřály)? V tom případě se určitě těšíte na filmovou adaptaci Paper Towns (Papírová města), která bude mít premiéru v létě. Konečně se můžeme podívat na první trailer.
Paper Towns můžeme označit za neobvyklou teenagerskou lovestory
V pátek zemřel Leonard Nimoy, legendární představitel Spocka ze seriálu Star Trek. Vyvolává to ve mně kupu protichůdných emocí. Tak zaprvé, obrovskou nostalgii po tomhle skvělém seriálu, spojenou s maličkou závistí svému naivnímu Já z doby, kdy jsem startrekovsé příběhy milovala. A za druhé naprostou nechápavost, jak jsem na TOMHLE mohla tak ujíždět.
Ceny filmové Akademie byly rozdány. A já přemýšlím, o čem seznam oceněných filmů vypovídá. Většinu filmů jsem neviděla - a u velké části to ani nemám v úmyslu dohánět. Zdá se mi ale, že se akademici tenhle rok podivně nehollywoodsky odklonili od oceňování velkofilmů a jasných „hitů“ a tváří až jako velcí intelektuálové.
Ale nechci tu mluvit o filmech, které jsem neviděla. (I když bych mohla - všichni známe hesla z Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli, že?) Radši bych tu dnes rozdala pár symbolických uznání filmům, které jsem za tenhle rok zhlédla, a to v kategoriích, ve kterých o filmech uvažuju. (Omlouvám se všem filmovým fajnšmekrům a profesionálům, ale opravdu moc nepřemýšlím o tom, jaký má film střih...)
Famfáry, prosím! Právě začíná předávání cen filmové nadšenkyně - amatérky, prestižní ocenění Otýlie!
Kód Enigmy, v originále The Imitation Game, je pro každého filmového nadšence jasnou volbou - lákavé téma, atraktivní prostředí a hlavně skvělí herci v čele s Benedictem Cumberbatchem a Kierou Knightley. Velká očekávání bývají v případě filmů nebezpečná - v tomto případě byla ale naprosto naplněná.
Takových otázek nebo jejich modifikací jste určitě slyšeli spoustu. Klasické dělení na nízkou a vysokou literaturu a kvalitní a pokleslé žánry - stále je to v nás, i když se rozdíly už dávno smazaly a většina z nás nedokáže určit hranice. I kdybychom to dokázali, jaký šílenec by četl jenom vysokou literaturu a sledoval hluboké a seriózní filmy?
Proto říkám: Přestaňme si hrát na literární snoby!
