Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

středa 25. listopadu 2015

Martian (film): O síle rozumu a filmových dilematech

Z knihy Martian od Andyho Weira jsem byla nadšená, a proto jsem měla vysoká očekávání i na film. Jak všichni víme, očekávání ve spojení s hollywoodskými filmy jsou věcí ošemetnou a kontraproduktivní: Martian-film je dost jiným příběhem než Martian-kniha, ale zdá se mi, že oba mají něco do sebe.





(Článek obsahuje spoilery. Pokud jste ještě neviděli/nečetli a chystáte se na to, raději nepokračujte.)

Děj filmu je stejně jednoduchý jako děj knihy: mise na Marsu se zvrtne kvůli bouři, posádka musí být evakuována z povrchu, ale jeden z astronautů je zasažený úlomkem antény. Ostatní si myslí, že je mrtvý: ale ono ne. Mark Watney přežije a ocitá se sám na Marsu, sice s hi-tech vybavením, ale zásobami jen na omezenou dobu. Musí najít způsob, jak obnovit kontakt se Zemí, jak si "vyrobit" vodu a jídlo, prostě jak přežít na rudé planetě delší dobu, než k jaké je jeho základna určená. A NASA musí najít způsob, jak ho z toho dostat.

Trailer na film

 
Mohla bych tady podrobně rozebírat, jak skvělí byli herci: protože opravdu byli. Matt Damon jako Mark Watney mě hodně bavil. Měla jsem radost, že Jeff Daniels (Newsroom!) zase dostal vážnou roli a byl v ní výborný. Kristen Wiig jako vedoucí PR byla nepřekonatelná. Prostě obsazení skvělé a výkony velmi dobré. Tak. Pojďme se přesunout k příběhu a k tomu, jak se filmařům povedla adaptace.

Žádné citové vydírání

Když jsem tu před časem psala ódu na Martiana-knihu, pochvalovala jsem si, jak osvěžující ten příběh je: minimum vztahů, žádné citově vyděračské scény, prostě jenom věda a řešení problémů. Tohle do velké míry zachovali i filmaři, i když se víc soustředí třeba na kolegiální vztahy uvnitř NASA a hlavně uvnitř posádky. Trochu pozměnili role astrunautů a velitelka Lewis dostala mnohem větší prostor (vypadá to, že Hollywood aspoň nějakou tu hrdinnou akci opravdu potřebuje). Stále se mi ale zdá, že se ohledně pocitů filmaři dost drželi na uzdě, žádné příšerné scény jako v Gravitaci se nekonaly, a jediný citový nátlak vytvářela trochu křečovitě hudba. V tomto ohledu tedy nic, co by mi příliš vadilo.


Zachovat atmosféru

Ocenila jsem, že se filmaři snažili zachovat ducha příběhu: neustále vtipy Marka, kterému ani pustá planeta nezabrání v třeskutém humoru, špičkování mezi lidmi z NASA, hodně technických řečí. Výborným prvkem byla disco hudba: Mark si v knize i ve filmu neustále stěžuje, že jedinou hudbu, kterou má k dispozici, tvoří obrovská sbírka disca velitelky Lewis. Ve filmu se tak disco dostalo přímo do soundtracku a tvoří nedílnou součást příběhu: Mark třeba připravuje loď k výstupu na oběžnou dráhu (tedy rozebírá ji), aby ho mohli vyzvednout, a u toho zní Waterloo od ABBY. Prostě stylové.

Kolonizoval jsem Mars!


Takže ano, oceňuju, že se filmaři snažili držet knihy. Ale nakonec si myslím, že zrovna v případě atmosféry příběhu se jim to prostě nepovedlo. Možná knihu, která je tak z osmdesáti procent popisem technických problémů a jejich řešení, ani nejde převést do úspěšného filmu. Film potřebuje, aby byl konec mnohem napínavější a dramatičtější (i když popře to, co je napsané v knize, jako se to stalo u konce Martiana), aby bylo ve filmu trochu víc vztahů. Ve filmu nemůžete neustále jenom popisovat Markovy výpočty a probírat, jak syntetizoval vodu a kolik solárních panelů připevňoval na rover. Jenže zrovna na tomhle je původní příběh postavený: a bez něj film vyznívá hodně rozdílně.
Pocit z knižního Marka Watneyho: je to fakt geniální a vtipný chlápek. Pocit z filmového Marka Watneyho: je to celkem chytrý chlápek (nemáte šanci pochopit, jak moc složité jsou věci, které na Marsu provádí - vypadá to, že prostě něco montuje a k tomu zní disco) a k tomu vypadá fakt dobře (Matt Damon, že...). Ve filmu působí schopně spíš NASA a její geniální hoši, kteří všechno kolektivně vyřeší.

Chlápci z NASA to vyřeší...

Přes tohle všechno si ale myslím, že film velmi dobře vystihl hlavní myšlenku příběhu - aspoň tak, jak jsem ji cítila i v knize. Je to velmi optimistický příběh o tom, že když se hodně snažíte, spolehnete se na svoje síly a vědomosti a na rozum, všechno zvládnete. Vlastně o tom přemýšlím od té doby, kdy se v tomto smyslu vyjádřil Kamil Fila v recenzi na Martiana-film v Respektu: psal, že jde o zajímavý návrat k optimistickým příběhům o síle vědy. Na tom je podle mě hodně pravdy: v době, kdy všichni hltáme dystopie, bojíme se o budoucnost a chodíme na katastrofické filmy, působí Martian jako zjevení. 

Přesně tuhle myšlenku o rozumu a pokroku vyjádřil hodně dobře Mark Watney na konci filmu - asi aby to diváci správně pochopili. Když budu volně parafrázovat: 
"V jednu chvíli si řeknete, že tohle je konec, že tady umřete. A máte dvě možnosti: buďto to přijemete, nebo budete pokračovat. Vstanete a vyřešíte jeden problém, pak další. Všechno je o postupném řešení problémů: a váš život závisí na tom, jak dobří v řešení těchto problémů budete."
Myslím si, že tohle je poselstvím celého příběhu - schopnost řešit problémy, postupně, cílevědomě a s chladnou hlavou. Spolehnout se na svoje schopnosti. 
A řekla bych, že bychom to neměli považovat jenom za poseství filmu, ale za něco, co se týká i nás. Máš problém? Přemýšlej o tom a pak ho vyřeš. Spoj se s dalšími lidmi, pokud potřebuješ, a spolehni se na jejich vědomosti a schopnosti. Prostě dojdi k řešení. Tečka.  


Moje hodnocení (i když stále od dobrým dojmem z knihy):




   

Žádné komentáře:

Okomentovat