Povídková kniha Hakuna Matata

Kniha Hakuna Matata je výjimečná minimálně ze dvou důvodů: prvním je fakt, že jde o dobročinný projekt ve prospěch dětí v keňského slumu Kibera, druhým je obsah složený z textů účastníků kurzů tvůrčího psaní. Jaká tedy kniha je uvnitř?

Foto: Honza Novák

Když Mariusz Szczygieł hledá pravdu

Mariusz Szczygieł (autor Gottlandu) patří mezi spisovatele, jehož knihy čtu jaksi automaticky, bez podrobnějšího čtení jejich anotace. Proto mě překvapilo, že Projekt: pravda je o poznání "těžším", melancholičtějším čtením, než byly jeho předchozí publikace.

Foto: Honza Novák

Sněží, sněží...: Tři vánoční romace

Knížka Sněží, sněží... s třemi volně navázanými příběhy od Johna Greena, Maureen Johnson a Lauren Myracle je jednoduchá, prosťoučká oddechovka. Nenadchne, neurazí, ale může zpříjemnit nějaký ten líný večer.

Jak se žilo v jazzovém věku

Povídky jazzového věku od F. S. Fitzgeralda daly metaforické jméno období 20., 30. let v Americe: doba, ke které dnes vzhlížíme s okouzlením a nostalgií (alespoň já určitě), ale která je nám vlastně hodně blízká.

Murakamiho povídky o mužích, kteří nemají ženy

Haruki Murakami je nejspíš nejslavnějším současným japonským autorem: jeho knihy se automaticky stávají bestsellery a asi proto u nás vychází jedna za druhou. Muži, kteří nemají ženy je tematicky propojená sbírka povídek. Nahlédneme v ní do života několika mužů, kteří jsou osamělí, opuštění nebo podvádění ženami: prostě mužů, kteří to se ženami nemají lehké (a ony s nimi).

George Blecher o věčném překvapení, že Jsou i jiní lidé

Jsou i jiní lidé - název souboru povídek amerického spisovatele George Blechera - krásně symbolizuje společné téma příběhů: překvapení nad tím, že ostatní lidé jsou rozdílní a že je často nedokážeme pochopit, ani když žijeme vedle nich. 

Stáhněte si Fulghuma a objevte krásu tanga

Některé knihy přelétnete a druhý den už nevíte, co v nich bylo. Jiné zanechávají hlubokou stopu. Knihy Roberta Fulghuma řadím do druhé kategorie: nejen že vždycky neskutečně potěší, ale taky mě znovu přitáhly k tancování. Právě jeho dvě "taneční" knížky si teď můžete na Fughumově webu stáhnout v anglickém originále. 

Anna Gavalda a kouzlo nevšední obyčejnosti

Mám takový pocit, že si říkáte - co to s tím titulkem vymýšlela? Jo, slovní spojení "nevšední obyčejnost" je trochu ulítlé (pokud v něm ovšem ti, kteří maturovali teprve nedávno, neobjeví oxymorón). Jenže mě ke sbírce povídek Kdyby tak na mě někde někdo čekal od slavné francouzské spisovatelky Anny Gavaldy žádné přiléhavější spojení nenapadlo. Její příběhy zachycují životy obyčejných lidí a ukazují je v jejich banální jedinečnosti.

Jaký otec, takový syn - i když ne tak úplně

Jaký otec, takový syn od Huntera S. Fulghuma je první knížkou, kterou jsem ulovila jako Knihoběžník. Byla jsem na tuhle sbírku povídek patřičně zvědavá - Robert Fulghum je jedním z mých oblíbených spisovatelů a psaní jeho syna mě přirozeně taky zajímá.

Dobrá, přiznám to hned: Když jsem tuhle knížku našla na webu Knihoběžníku, automaticky jsem si myslela, že je autorem Robert Fulghum. Má stejnou obálku jako jeho sbírky příběho-esejů, jenom jméno je napsané jinou barvou - a já na grafické detaily tak úplně nejsem.
Pravdu jsem ale odhalila a hned na začátku čtení jsem začala Hunterův styl porovnávat se stylem jeho otce. Pro mladého to nedopadlo příliš dobře. Na knihách Roberta Fulghuma je něco přitažlivého a fascinujícího, co mě nutí hltat jednu jeho knihu za druhou, když mám příležitost. Bohužel jsem si jistá, že ať už je touhle tajemnou substancí cokoliv, jeho syn Hunter ji do svých příběhů nepřimíchal.

Citát týdne: M. Szczygiel, Libůstka

Janina Turková, žena v domácnosti, přes půl století sledovala právě to, co je všední, a tedy nenápadné. Jako první se o tom dozvěděla její dcera. Po matčině smrti roku 2000 otevřela Ewa Janeczková skříň a spatřila hromady sešitů. (Sešitů tam bylo 728, ale později se zjistilo, že jich je ještě o něco víc.) Vyšlo najevo, že matka si zapisovala všechno, co dělala. Stále, den za dnem, od roku 1943 do roku 2000 si zapisovala:

  kolikrát denně zvedla telefon a kdo volal (38 196)

  kolikrát někomu telefonovala (6257)

  kde a koho náhodou potkala a řekla mu "dobrý den" (23 397)

  kolikrá se s někým sešla (1922)

  kolik dala komu jakých dárků (5817)

  kolik jakých dárků dostala (10 868)

  kolikrát hrála bridž (1500)

  kolikrát hrála domino (19)

  kolikrát byla v divadle (110)

  kolik viděla televizních pořadů (70 042)

  a podobně.

(Citace z: M. Szczygiel: Libůstka, Máj/Dokořán 2011, 1. vydání, str. 14-15) 

Libůstka je souborem několika příběhů polských žen. Tato charakteristika na první pohled nevypadá zas tak zajímavě. Ovšem knížka je více než zajímavá: jde tu o obyčejně neobyčejné životní příběhy většinou neznámých lidí (až na jednu slavnou herečku). Máme tu příběh jednoho tajemného seznamu žen, u kterého autor nemůže přijít na spojitost mezi jmény. Ženu, která si padesát let zaznamenávala každou (pro většinu z nás bezvýznamnou) maličkost. Krásnou dámu, jež se nechává profesionálně fotit v různých šatech a kostýmech. Manželku vysokoškolského profesora, jejíž sochu nechal manžel dát na chodbu univerzity, kde se poprvé setkali. Naprosto rozdílné životní cesty dvou kamarádek, které sdílely své osudy skrz dopisy.  

V případě podobných příběhů je naprosto klíčový způsob, jakým je autor čtenářům předloží. Mariusz Szczygiel je mistr reportáží a rozhovorů Jeho pohled je laskavý - nesoudí své hrdiny, jen se jim snaží porozumět a ukázat pak jejich životy svým čtenářům. (Z jednoho jediného příběhu od tohoto autora jsem cítila negativní emoce, a to jenom implicitně - v popisu jeho setkání s Blankou Matragi. Po přečtení minipovídky Motýlí dotyk Blanky M. z knihy Láska nebeská tato dáma v mých očích klesla hodně hluboko.)  Svým stylem Szczygiel vytváří příjemnou atmosféru ve stylu "všichni jsou vítáni, vše mě zajímá, nic neodsuzuji", kvůli které se tak ráda vracím k jeho knihám.
A přenáší na nás onu úctu k nevšedně - všednímu životu. Několikrát během čtení jsem si říkala, že tohle už je fakt divný (třeba fotit se v kýčovitých skřítkovských kostýmech nebo zapisovat si návštěvu dcery do stejné kolonky, jako by si zapsala elektrikáře), ale vždycky mi po takové myšlence bylo trapně. Nakonec, proč bych to měla soudit?

A jeden rozhovor na závěr

Možná jste zaznamenali nedávný rozhovor, který se Szczygielem na DVtv vedl Martin Veselovský. Tématem byl hlavně Gottland. Velmi mě překvapilo, že ta kniha na moderátora působila pesimisticky, jako vykreslení "národa poseroutků". Na mě Szczygielovy knihy naopak působí neuvěřitelně pozitivně. Máte také na Gottland určitý vyhraněný názor? Ráda bych znala další úhly pohledu.

Jak moc se mi kniha líbila:

 

Citát týdne: R. Fulghum, Vzpomínky na jedno dobrodružství

Mým dětem je mé počínání trapné. O tom, jak trávím čas, se mnou nemluví. Je jim to jasné. Jenže oni jsou vesměs srabi a bábovky středního věku. Nikdy se nepídí po podrobnostech.
Nanejvýš si to můžu představovat.
"A co teď dělá táta?"
"No, zrovna je posledlej hodinama tanga - třikrát týdně je ve městě do tří do rána."
"Začal blbnout? Je to senilita?"
"Nevím, ale trochu ulítává."

A co má být?
Co je špatného na "ulítávání"? 
Ulítávání není nemorální ani ilegální. Budou si pro mě teda muset přijet do Buenos Aires, protože už se všechno rozvolnilo tak, že nedržím pohromadě a ocitl jsem se na vozíku?
Taky bych moh umřít za dusné noci při tanci ve sklepní putyce u přístavu, když se kolem mě bude rozpálená Hispánka obtáčet jak anakonda.
No a co?

(Citáce z: Fulghum: Vzpomínky na jedno dobrodružství. Vydalo Argo, 2013, 1. vydání. Str. 22)

   Robert Fulghum a jeho nezdolná radost ze života. Jeho knihy mi vždy na několik dní zlepší náladu, a tak po nich sahám pořád znova a znova.

   Jeho poslední, tangové příběhy jsou až překvapivě dobré. Proč překvapivě? Před několika lety jsem se snažila číst trilogii Třetí přání (ano, ty příšerně tlusté knihy, které v knihovně tak kontrastují s tenkými svazky povídkových knížeček jako je Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Už hořela, když jsem si do ní lehal atd.). Nedočetla jsem ani první díl. Ta kniha se tvářila jako román, předsírala, že se v ní něco děje, ale byla to nuda a postavy mě nezajímaly. Proto jsem byla skeptická i ve chvíli, kdy se mi do ruky dostal povídkový román Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Ale vyklubala se z toho jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla.

   Drž mě pevně, miluj mě zlehka je fikce, ovšem založená na Fulghumových zkušenostech se světem tanečníků tanga. Je to kniha plná laskavých příběhů lidí pohybujících se okolo jedné tančírny jménem Century. Kouzelný svět přenesený na papír. Pokud nejste zrovna velcí čtenáři, ale máte zájem o svět tanga, velmi doporučuji zajít do Městských divadel pražských na divadelní inscenaci podle této knihy. Je neméně povedená a tančí se v ní opravdu dost.

   Vzpomínky na jedno dobrodružství je naopak kniha podobající se jeho dřívějším fejetonovo-povídkovým sbírkám, jen jsou příběhy zarámované jedním tématem. Fulghum přináší střípky ze svého života v Buenos Aires: tango, lidé, které potkal, cesty, které podnikl. Navíc je doplněná o krásné ilustrace, které namalovala Willow Bader, tanečnice tanga a jeho manželka, kterou si vzal po návratu z Argentiny. (Jde o tu paní tančící s Fulghumem na obálce knihy.)

Pořád je co objevovat

   Fulghum je výborný pozorovatel, ale hlavně statečný objevitel. Kdyby žil v patnáctém, šestnáctém století, tak brázdí oceány a hledá nové země. Protože ale žije ve 20. a 21. století, musí objevovat obyčejnější věci, jako je život ostatních lidí, jiné kultury a divné věci, které většinu lidí nenapadne zkoušet. 

   Proto je pro nás jeho vyprávění fascinující. V jednom svém dřívějším článku jsem se snažila dokázat, že ho mají Češi rádi, protože by svým dílem klidně mohl zapadat do plejády našich nejlepších spisovatelů každodennosti. Za tím tvrzením si stojím, i když dodávám, že Fulghumova "každodennost" se čím dál tím víc přesouvá do sféry toho, co ostatní lidé chápou jako totální exotiku nebo přinejmenším extravaganci. Nevím, co si váš dědeček přeje k sedmdesátinám, ale pravděpodobně to nebude několikaměsíční pobyt v Argentině, aby se tam učil tango. Taky asi váš dědeček nemá potřebu brát v Argentině hodiny provazochodectví. Nebo jet lodí k mysu Horn po trase Darwinova Beagla. A tak bychom mohli pokračovat.

  Ať už bereme Fulguma za potrhlého blázna nebo obdivuhodného dobrodruha, jeho knihy jsou pohlazením po duši. A co víc - jejich kvalita je čím dál tím lepší. A jejich vliv na moji osobu čím dál tím větší. Ano, přemýšlím, že bych... možná... mohla zase začít chodit tancovat. Ne nezbytně tango. Ale třeba nějaký latinskoamerický tanec.
  Jak to ten Fulghum dělá?! 

Jak moc se mi kniha líbila:

 

  

Jane Austen a svět jejích raných próz

Sbírka raných textů Jane Austen, nazvaná Láska a přátelství a jiné prózy, vyvolává spíše než uspokojení z četby otázky o účelu a oprávněnosti zveřejňování prací, které sama autorka nepovažovala za hodné publikování.