Aristokratka na koni a zpátky ve formě

Třetí díl série Evžena Bočka o rodině Kostků, která v devadesátých letech dostala zpět hrad a snaží se na něm žít a přežít, jsem po minulém díle vyhlížela poněkud nedůvěřivě. Aristokratka na koni ale přišla s novými postavami a dokonce i něčím, co lze považovat za zápletku - takže zábavě tentokrát nedošel dech až do konce knihy.

T. Pratchett: Jak oživit poštu v Ankh-Morporku rychle (a nepříliš snadno)

Po dlouhé době jsem sáhla po k pratchettovce -  a podruhé si přečetla Zaslanou poštu, jednu ze zeměplošských knih s polepšeným podvodníkem Vlahošem von Rosretem v hlavní roli. Co si budeme povídat - Pratchett stále patří mezi moje srdcovky a je radost se k němu vracet.

Aristokratka ve varu: návrat do zajetých kolejí

Pokračování knihy Poslední aristokratka Evžena Bočka většina recenzentů odhaduje na nejslabší článek celé série - nemůžu posoudit, jelikož jsem ještě nečetla třetí díl, celá knihy ale opravdu působí spíše jako dodatek ke knize první, nebo lépe řečeno jako kniha uměle a nešikovně přeťatá ve dvě. 

Foto: Honza Novák

Slepice, vejce a Betty MacDonald

Knihu Vejce a já od Betty MacDonald asi zná většina Čechů, nebo spíš Češek - je jednou z nepochybných stálic v našich knihovnách. I v té naší rodinné má česné místo a já se k ní po mnoha letech vrátila - abych zjistila, že je přesně tak skvělá, jak jsem si ji pamatovala.

Zábavná Poslední aristokratka

Humoristická kniha Evžena Bočka o rodině, která zrestituovala český zámek a snaží se ho spravovat, se stala před pár lety hitem. Dostala jsem se k ní až po opadnutí všeobecného nadšení, ale kniha rozhodně nezklamala.

Rozpaky nad Stoletým staříkem, který vylezl z okna a zmizel

Knihy Jonase Jonassona jsou z nějakého důvodu v kurzu. Píšu "z nějakého důvodu", protože to po přečtení Stoletého staříka, který vylez z okna a zmizel moc nechápu. Tahle kniha je podle mě celkem vtipná, průměrně nápaditá a až moc překombinovaná. Průměr ve světě humoristických knih, který nikoho neurazí, ale mě teda rozhodně nenadchl.

Pozdní dospívání mezi gramofonovými deskami podle Nicka Hornbyho

Rob moc neumí být sám: v pětatřiceti to taky není něco, o co byste měli stát. Jenže se mu taky nedaří vydržet delší dobu s nějakou ženou - nebo jim se nedaří vydržet s ním? Robovi prostě nejde dospět a zjistit, co sám chce. Tak nějak by se dala shrnout výborná kniha Nicka Hornbyho Všechny moje lásky. 

Stáhněte si Fulghuma a objevte krásu tanga

Některé knihy přelétnete a druhý den už nevíte, co v nich bylo. Jiné zanechávají hlubokou stopu. Knihy Roberta Fulghuma řadím do druhé kategorie: nejen že vždycky neskutečně potěší, ale taky mě znovu přitáhly k tancování. Právě jeho dvě "taneční" knížky si teď můžete na Fughumově webu stáhnout v anglickém originále. 

Blog Kafe a cigárko a jeden rozhovor

Znáte blog Kafe a cigárko herečky Marie Doležalové? Velmi zábavný blog, který se stal hitem poslední doby - a za který teď jeho autorka dostala Magnesiu literu.

Nejspíš už jste na tento blog narazili. Jde o velmi zábavné čtení: Marie Doležalová (kteoru asi znáte jako Sašu z Comebacku) glosuje dění v hereckém světě, na rovinu a zároveň s nadhledem popisuje svoje zážitky. Určitě na její blog čas od času zavítejte, pokud se ještě nezařadil mezi vaše prokrastinační rituály, tak jako se to stalo mě. Můžete se dozvědět takové věci, jako jak se cítí host ve Všechnopárty, jestli opravdu spí herečky s režiséry nebo co není dobré říkat hercům, když je nechcete naštvat. A mnohem, mnohem víc dalšího - ručím za to, že vás to bude ohromě bavit. 

A doporučuju rozhovor na DVtv, který s Doležalovou vedl Martin Veselovský.

Zemřel Terry Prachett, arcimág humoru a lidských povah

Ve čtvrtek 12. března zemřel anglický spisovatel Terry Pratchett. Jeden z mých oblíbených autorů, se kterým jsem na cestách po jeho fantasy světě strávila hodiny a hodiny úžasných dobrodružství a jedinečné zábavy. Pratchett byl ve svém žánrů nedostižitelný: kombinace humoru, barvitého prostředí a chytrých zápletek z něj dělá jednoho z nejoriginálnějších spisovatelů současnosti (respektive, bohužel, nedávné minulosti).

Jaký otec, takový syn - i když ne tak úplně

Jaký otec, takový syn od Huntera S. Fulghuma je první knížkou, kterou jsem ulovila jako Knihoběžník. Byla jsem na tuhle sbírku povídek patřičně zvědavá - Robert Fulghum je jedním z mých oblíbených spisovatelů a psaní jeho syna mě přirozeně taky zajímá.

Dobrá, přiznám to hned: Když jsem tuhle knížku našla na webu Knihoběžníku, automaticky jsem si myslela, že je autorem Robert Fulghum. Má stejnou obálku jako jeho sbírky příběho-esejů, jenom jméno je napsané jinou barvou - a já na grafické detaily tak úplně nejsem.
Pravdu jsem ale odhalila a hned na začátku čtení jsem začala Hunterův styl porovnávat se stylem jeho otce. Pro mladého to nedopadlo příliš dobře. Na knihách Roberta Fulghuma je něco přitažlivého a fascinujícího, co mě nutí hltat jednu jeho knihu za druhou, když mám příležitost. Bohužel jsem si jistá, že ať už je touhle tajemnou substancí cokoliv, jeho syn Hunter ji do svých příběhů nepřimíchal.

Morantologie: Život podle Caitlin Moran

Caitlin Moran - britská feministka a sloupařka pro noviny jako The Times, ke které můžete přidat kopu dalších charakteristik: manželka, matka, holka z chudé rodiny, hudební publicistka nebo fanynka Sherlocka. Od téhle kontroverzní novinářky u nás vyšly dvě knihy: Jak být ženou (doporučuji!) a Morantologie. 

Citát týdne: Caitlin Moran, Jak být ženou

Dnes už jsem ale mnohem klidnější, protože jsem si uvědomila, že je prakticky nemožné, aby žena oponovala feminismu. Bez feminismu byste ani nesměla vést debatu o postavení ženy ve společnosti. Byla byste příliš zaneprázdněná jinými činnostmi - rodila byste dítě na podlaze v kuchyni a při tom kousala dřevěnou lžíci, abyste nerušila manžela a jeho kamaráda při hraní karet, a pak byste se znovu vrátila k plotně. Z tohoto důvodu mě skutečně rozesmívají novinářky v Daily Mailu, když denodenně bědují nad feminismem. „Zaplatili ti za to tisíc šest set liber, drahoušku," říkám si. „A vsadím se, že ty peníze přišly na tvůj účet, ne manželův." Čím více a hlasitěji ženy vystupují proti feminismu, tím více dokazují, že existuje, a současně se těší jeho pracně vydobytým privilegiím. (Moranová, C. Jak být ženou, Host 2012, vydání první, str. 84.)

Caitlin Moran - hudební recenzentka, novinářka, feministka. Kontroverzní od hlavy až k patě.
Jak být ženou není nějaká příručka o tom, jak si máte správně lakovat nehty a co si máte vzít na sebe na ten večírek, abyste tam ulovila chlapa. Je to spíš takový souhrn autorčiných názorů na typicky "ženské" záležitosti, o kterých ani ženy mezi sebou moc nemluví. Najdete tu témata jako brazilská depilace, potrat, sexismus, hrůza svateb nebo stále se zmenšující ženské spodní prádlo. Kdo čeká nudné moralizování o útlaku žen, bude zklamaný: Moran všechno vypráví s humorem a tahá z rukávu jednu historku ze svého života za druhou. Je to tak jedno z nejzábavnějších čtení, jaké se mi v poslední době dostalo do rukou.

Ano, s feminismem v podání této dámy je nemožné nesouhlasit. Není to nějaká nenávist k mužům (což je z nějakého důvodu způsob, jakým se tohle slovo poslední dobou automaticky interpretuje). Je to spíš názor, že by všichni (ženy i muži) měli mít stejné příležitosti a dělat, co chtějí. A že je šílené, aby ženy podstupovaly věci jako jsou plastické operace, zatímco muži si můžou dovolit stárnout.

Jak být ženou je přesně kniha, kterou by si měly přečíst dívky v pubertě nebo ženy, které se sebou pořád nejsou spokojená (tj. většina žen). A taky je to kniha, kterou byste, dámy, měly vzít po hlavě každého muže s patriarchálními skoly a/nebo šéfa, když vám dá o třetinu nižší plat než vašemu kolegovi.


Jak moc se mi kniha líbila:

 

Citát týdne: M. Szczygiel, Libůstka

Janina Turková, žena v domácnosti, přes půl století sledovala právě to, co je všední, a tedy nenápadné. Jako první se o tom dozvěděla její dcera. Po matčině smrti roku 2000 otevřela Ewa Janeczková skříň a spatřila hromady sešitů. (Sešitů tam bylo 728, ale později se zjistilo, že jich je ještě o něco víc.) Vyšlo najevo, že matka si zapisovala všechno, co dělala. Stále, den za dnem, od roku 1943 do roku 2000 si zapisovala:

  kolikrát denně zvedla telefon a kdo volal (38 196)

  kolikrát někomu telefonovala (6257)

  kde a koho náhodou potkala a řekla mu "dobrý den" (23 397)

  kolikrá se s někým sešla (1922)

  kolik dala komu jakých dárků (5817)

  kolik jakých dárků dostala (10 868)

  kolikrát hrála bridž (1500)

  kolikrát hrála domino (19)

  kolikrát byla v divadle (110)

  kolik viděla televizních pořadů (70 042)

  a podobně.

(Citace z: M. Szczygiel: Libůstka, Máj/Dokořán 2011, 1. vydání, str. 14-15) 

Libůstka je souborem několika příběhů polských žen. Tato charakteristika na první pohled nevypadá zas tak zajímavě. Ovšem knížka je více než zajímavá: jde tu o obyčejně neobyčejné životní příběhy většinou neznámých lidí (až na jednu slavnou herečku). Máme tu příběh jednoho tajemného seznamu žen, u kterého autor nemůže přijít na spojitost mezi jmény. Ženu, která si padesát let zaznamenávala každou (pro většinu z nás bezvýznamnou) maličkost. Krásnou dámu, jež se nechává profesionálně fotit v různých šatech a kostýmech. Manželku vysokoškolského profesora, jejíž sochu nechal manžel dát na chodbu univerzity, kde se poprvé setkali. Naprosto rozdílné životní cesty dvou kamarádek, které sdílely své osudy skrz dopisy.  

V případě podobných příběhů je naprosto klíčový způsob, jakým je autor čtenářům předloží. Mariusz Szczygiel je mistr reportáží a rozhovorů Jeho pohled je laskavý - nesoudí své hrdiny, jen se jim snaží porozumět a ukázat pak jejich životy svým čtenářům. (Z jednoho jediného příběhu od tohoto autora jsem cítila negativní emoce, a to jenom implicitně - v popisu jeho setkání s Blankou Matragi. Po přečtení minipovídky Motýlí dotyk Blanky M. z knihy Láska nebeská tato dáma v mých očích klesla hodně hluboko.)  Svým stylem Szczygiel vytváří příjemnou atmosféru ve stylu "všichni jsou vítáni, vše mě zajímá, nic neodsuzuji", kvůli které se tak ráda vracím k jeho knihám.
A přenáší na nás onu úctu k nevšedně - všednímu životu. Několikrát během čtení jsem si říkala, že tohle už je fakt divný (třeba fotit se v kýčovitých skřítkovských kostýmech nebo zapisovat si návštěvu dcery do stejné kolonky, jako by si zapsala elektrikáře), ale vždycky mi po takové myšlence bylo trapně. Nakonec, proč bych to měla soudit?

A jeden rozhovor na závěr

Možná jste zaznamenali nedávný rozhovor, který se Szczygielem na DVtv vedl Martin Veselovský. Tématem byl hlavně Gottland. Velmi mě překvapilo, že ta kniha na moderátora působila pesimisticky, jako vykreslení "národa poseroutků". Na mě Szczygielovy knihy naopak působí neuvěřitelně pozitivně. Máte také na Gottland určitý vyhraněný názor? Ráda bych znala další úhly pohledu.

Jak moc se mi kniha líbila:

 

Citát týdne: R. Fulghum, Vzpomínky na jedno dobrodružství

Mým dětem je mé počínání trapné. O tom, jak trávím čas, se mnou nemluví. Je jim to jasné. Jenže oni jsou vesměs srabi a bábovky středního věku. Nikdy se nepídí po podrobnostech.
Nanejvýš si to můžu představovat.
"A co teď dělá táta?"
"No, zrovna je posledlej hodinama tanga - třikrát týdně je ve městě do tří do rána."
"Začal blbnout? Je to senilita?"
"Nevím, ale trochu ulítává."

A co má být?
Co je špatného na "ulítávání"? 
Ulítávání není nemorální ani ilegální. Budou si pro mě teda muset přijet do Buenos Aires, protože už se všechno rozvolnilo tak, že nedržím pohromadě a ocitl jsem se na vozíku?
Taky bych moh umřít za dusné noci při tanci ve sklepní putyce u přístavu, když se kolem mě bude rozpálená Hispánka obtáčet jak anakonda.
No a co?

(Citáce z: Fulghum: Vzpomínky na jedno dobrodružství. Vydalo Argo, 2013, 1. vydání. Str. 22)

   Robert Fulghum a jeho nezdolná radost ze života. Jeho knihy mi vždy na několik dní zlepší náladu, a tak po nich sahám pořád znova a znova.

   Jeho poslední, tangové příběhy jsou až překvapivě dobré. Proč překvapivě? Před několika lety jsem se snažila číst trilogii Třetí přání (ano, ty příšerně tlusté knihy, které v knihovně tak kontrastují s tenkými svazky povídkových knížeček jako je Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Už hořela, když jsem si do ní lehal atd.). Nedočetla jsem ani první díl. Ta kniha se tvářila jako román, předsírala, že se v ní něco děje, ale byla to nuda a postavy mě nezajímaly. Proto jsem byla skeptická i ve chvíli, kdy se mi do ruky dostal povídkový román Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Ale vyklubala se z toho jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla.

   Drž mě pevně, miluj mě zlehka je fikce, ovšem založená na Fulghumových zkušenostech se světem tanečníků tanga. Je to kniha plná laskavých příběhů lidí pohybujících se okolo jedné tančírny jménem Century. Kouzelný svět přenesený na papír. Pokud nejste zrovna velcí čtenáři, ale máte zájem o svět tanga, velmi doporučuji zajít do Městských divadel pražských na divadelní inscenaci podle této knihy. Je neméně povedená a tančí se v ní opravdu dost.

   Vzpomínky na jedno dobrodružství je naopak kniha podobající se jeho dřívějším fejetonovo-povídkovým sbírkám, jen jsou příběhy zarámované jedním tématem. Fulghum přináší střípky ze svého života v Buenos Aires: tango, lidé, které potkal, cesty, které podnikl. Navíc je doplněná o krásné ilustrace, které namalovala Willow Bader, tanečnice tanga a jeho manželka, kterou si vzal po návratu z Argentiny. (Jde o tu paní tančící s Fulghumem na obálce knihy.)

Pořád je co objevovat

   Fulghum je výborný pozorovatel, ale hlavně statečný objevitel. Kdyby žil v patnáctém, šestnáctém století, tak brázdí oceány a hledá nové země. Protože ale žije ve 20. a 21. století, musí objevovat obyčejnější věci, jako je život ostatních lidí, jiné kultury a divné věci, které většinu lidí nenapadne zkoušet. 

   Proto je pro nás jeho vyprávění fascinující. V jednom svém dřívějším článku jsem se snažila dokázat, že ho mají Češi rádi, protože by svým dílem klidně mohl zapadat do plejády našich nejlepších spisovatelů každodennosti. Za tím tvrzením si stojím, i když dodávám, že Fulghumova "každodennost" se čím dál tím víc přesouvá do sféry toho, co ostatní lidé chápou jako totální exotiku nebo přinejmenším extravaganci. Nevím, co si váš dědeček přeje k sedmdesátinám, ale pravděpodobně to nebude několikaměsíční pobyt v Argentině, aby se tam učil tango. Taky asi váš dědeček nemá potřebu brát v Argentině hodiny provazochodectví. Nebo jet lodí k mysu Horn po trase Darwinova Beagla. A tak bychom mohli pokračovat.

  Ať už bereme Fulguma za potrhlého blázna nebo obdivuhodného dobrodruha, jeho knihy jsou pohlazením po duši. A co víc - jejich kvalita je čím dál tím lepší. A jejich vliv na moji osobu čím dál tím větší. Ano, přemýšlím, že bych... možná... mohla zase začít chodit tancovat. Ne nezbytně tango. Ale třeba nějaký latinskoamerický tanec.
  Jak to ten Fulghum dělá?! 

Jak moc se mi kniha líbila:

 

  

Tourism Forever: Cesta do Čapkovy Anglie kontrastů

Začetla jsem se do Čapkových Anglických listů, abych zjistila, jaký názor má můj oblíbený autor na moji oblíbenou zemi. Od dob, kdy Čapek cestoval po Spojeném království, se toho očividně hodně změnilo - i když podle toho, co píše, jsme se změnili spíš my Češi než Angličané.

Nechte se nalákat na výlet! 

Destinace: Spojené království.
Průvodce: Karel Čapek.
Čas: rok 1924.
Místo setkání: původně sloupky pro Lidové noviny, dnes v kniží podobě.
Náplň cesty: Břitký a zábavný pohled na všechno anglického od trávníků, jídla a anglické neděle po Londýn, Angličany a politiku.

Pohled novináře

Snad nejpřekvapivější pro mě bylo, jak kriticky tuto zemi vidí. Musím přiznat, že jsem nečetla jeho další cestopisy, takže zatím nemůžu srovnávat s jeho vztahy k dalším zemím.

Anglie je pro Čapka ze všeho nejvíc zemí velkých kontrastů, což je postřeh, který i po devadesáti lety nelze než podepsat:

Je nejkrásnější a zároveň nejošklivější ze všech zemí, které jsem kdy viděl. Vyvinula nejhroznější moderní industrialism a přitom uchovala nejpůvodnější bukolický život. Je nejdemokratičtější ze všech národů a přitom má v úctě nejstarší přežitky aristokracie. Je zároveň puritánsky vážná i dětinsky veselá. Má v sobě nejvíc tolerance a zároveň nejvíc předsudků. Je nejsvětovější ze všech států, ale přesto nejméně zbavená lokálních a
provinciálních citů a zájmů. Její obyvatelé jsou neobyčejně plaší a zároveň neobyčejně sebevědomí. Spojují v sobě maximum osobní svobody s maximem loajality. Anglický život je utkán ze střízlivého common sense a z iracionalismu Alicina světa divů. A tak dále. Anglie je země paradoxů; proto zůstává zemí tajemnou. 

Země kontrastů z mého pohledu: romantická katedrála v Bathu...

... a kostel s věží jako továrna v Birminghamu, kde vyrůstá z industriální zástavby.

Krásná příroda, zklamání z Baker Street 

Čapek na Anglii obdivuje její majestátní stromy i přírodu (která je podle něj ale hanebně málo obdělávaná), zatímco očividně nesnáší ruch Londýna. Krásná, nedotčené vypadající krajina přetrvala, ale Londýn je dnes podle všeho dost jiný, i když iritující dopravní zácpy zůstávají. Následující situace by se mu dnes rozhodně nestala:

  Ovšemže jsem se byl podívat na Baker Street, a vrátil jsem se strašlivě zklamán. Není tam ani stopy po Sherlocku Holmesovi; je to bezpříkladně počestná obchodní ulice, jež nemá vyššího cíle než ústit do Regent’s Parku, což se jí po dlouhém úsilí téměř povede.

Čapek ve dvacátých letech tedy přišel o možnost zaplatit nehorázné vstupné za prohlídku muzea Sherlocka Holmese a odnést si předraženou napodobeninu jeho čepice. Ovšem už se nevyhnul zevrubné prohlídce katedrál, všemožných muzejí i hradů. Tourism forever.

Zdvořilí, uzavření, za všech okolností angličtí

Snad nejvíc zarážející pasáží je pro mě ta, kde mluví o Angličanech. Nejdříve vyzdvihuje jejich zvyk být "angličtí" za každých okolností, v čemž vidí neschopnost přizpůsobit se jiným zvykům a národům, být prostě vždycky jen Angličanem:

Tento národ mořeplavců, cestovatelů a kolonistů nedovede vykročit z Anglie; veze ji s sebou, ať jede na rovník, nebo na severní pól. Nikdy se nedovede přiblížit k jiným národům a k jejich životu. Je kosmopolitou potud, pokud v tomto vesmíru jsou anglicky mluvící sklepníci, anglické golf-grounds, anglická snídaně a pokud možno anglická společnost.

Angličtí za všech okolností

Pokračuje pak popisem anglické uzavřenost, která je pro mě z dnešního pohledu velmi úsměvná:

Ve voze se mnou seděl jeden muž, ale nepodíval se na mne a vůbec se se mnou nedal do
řeči a nepočal se vyptávat, kam jedu a co tam chci./.../ V té zemi mají lidé zvyk mlčet a neradi se seznamují. Ale když jsem chtěl vystoupit z vlaku, vstal ten muž a pomohl mi s mými zavazadly, aniž na mne promluvil nebo se na mne jen podíval.

Pokud můžu soudit, tak Angličané, které jsme my potkávali ve vlacích, tak úplně nemluvní nebyli. Zvlášť starší generace se mezi sebou ráda dávala do řeči. Z tohoto pohledu se obávám, že jsme se od Čapkovy doby stali síše my částečnými Angličany: bez očního kontaktu a řečí s cizinci se obejdeme, ale bez pomoci ostatním většinou také.

Ať už máte na Anglii a Angličany jakýkoliv názor, číst Čapkův pohled je velmi zábavné. Když už nic jiného, doporučuju přečíst si kapitolu o Hyde Parku. Anebo prostě namátkou otevřít Anglické listy a začíst se. Zábava zaručena.

Jak moc se mi tenhle cestopis líbil:

 

Připomínám, že kompletní dílo Karla Čapka je ke stažení na stránkách Městské knihovny Praha.   

  

Citát týdne: Terry Pratchett, Národ

"Věříte v Ima, pane?" zeptal se chlapec.
"Aha, obvyklá otázka. Konečně jsme k tomu došli. Mau kdysi řekl, že Imo nás učinil dost chytrými, abychom přišli na to, že neexistuje."

Terry Pratchett, klasik současné humoristické fantasy literatury a autor geniálního humoru. Jeho nejznámějšímu knihami jsou samozřejmě ty z cyklu Zeměplochy, kterých už je čtyřicet. Ne, nikdy nepochopím, jak někdo může napsat tolik knih, které si navíc drží velmi vysokou úroveň a překypují inteligentními vtipy, jež vždycky fungují.

Výše napsaný citát je z knihy Národ, která stojí mimo sérii Zeměplochy. Jde o milý příběh kluka z "přírodního národa" nedotknutého civilizací a dívky dotčené civilizací až hodně, která ztroskotá na jeho ostrově.Asi si umíte představit, že v takovémto střetu kultur nebude nouze o humor. 

Proč ale právě tento citát? Mám pocit, že krásně ilustruje Pratchettův smysl pro humor. Lehká absurdita, satira na běžné situace a obyčejné rozhovory dovedená do extrému. Druhým důležitým rysem jeho humoru je podle mě laskavost, s jakou se dívá na svět a na svoje hrdiny, kteří jsou všechno, jenom ne dokonalí (ale to je na nich právě krásné).   

Co dodat? Pratchett se v Citátech týdne určitě neobjevuje naposledy. A nemůžu nepřidat z knihy Národ ještě jeden úryvek: 

Co měl vlastně člověk dělat s dívkami? Když jste byli chlapec, měli jste se od nich držet dál, ale Mau slyšel, že jako dospělý muž dostane úplně jiné pokyny.

Jak moc se mi Národ líbil: