Knihy bez recenze 6: Invaze 1968, Ruský pohled

Událostí srpna 1968 jsou vždy jednou do roka plná média. Neodmyslitelně patří k našim moderním dějinám, možná dokonce k naší české identitě. Přemýšleli jste ale někdy, jak se na to dívají Rusové? Co si mysleli tehdy, když jejich tanky přijely do Československa, a co si myslí nyní, po pádu komunistického režimu? Pokud ano, pak byste neměli minout knihu Invaze 1968: Ruský pohled, editovanou Josefem Pazderkou.

V českých médiích a českém prostoru obecně poměrně dominuje pojetí 21. srpna 1968 jako invaze, okupace, nepřátelského aktu proti místní snaze o reformy, jako národní tragédie. Je jasné, že ruský pohled bude trochu jiný: ovlivněný nejen tehdejší propagandou, ale i tím, zda konkrétní lidé nějakého Čechoslováka znali, z jaké rodiny pocházeli a jaké měli vzdělání.

Právě tento aspekt - tuto rozdílnost pohledů - velmi dobře podtrhuje rozčlenění knihy. Jedna část je věnována pohledu sovětských vojáků, kteří byli do Československa posláni, další disidentům a inteligenci, další se snaží o přiblížení situace okolo pražského velvyslanectví a KGB a v neposlední řadě tu je pohled sovětských novinářů žijících v ČSR (těch, kteří odmítli psát o tom, jak lidé vesele vítají vojáky).

Co si doopravdy myslí?

Invaze 1968: Ruský pohled má i svou televizní verzi: pokud vás ale toto téma opravdu zajímá, přečtěte si raději knihu. Dokumentární film je zajímavým prvním pohledem do problematiky, ale je tak trochu povrchní a hodně v něm převažuje to, co je nakonec i nedostatkem knihy: tedy důraz na pohled disidentů a obecně těch, kteří vidí nebo viděli "pravdu" o pražském jaru i o okupaci (rozumějte naši pravdu, náš výklad událostí). Je mi jasné, že jinak to nešlo: za prvé je dost těžké mluvit s "obyčejnými lidmi" a dostat se k těm, kdo okupaci stále považují za bratrskou pomoc. Za druhé je z našeho pohledu zásadní (a vlastně i slušné) poslechnout si příběhy Rusů, kteří byli proti naší okupaci a které kvůli tomu perzekuovali (jako například Natalie Gorbaněvská, jedna z "osmi statečných", kteří se snažili protestovat na náměstí před Kremlem a těžce si to odnesli ve vězeních a psychiatrických léčebnách). 

V knižní verzi je ovšem pohled víc vyvážený. Jsou tu kompletní rozhovory s vojáky, disidenty i novináři, studie o roli velvyslanecví nebo článek o tom, jak okupaci v ČSR vnímali lidé z okrajových částí SSSR, kteří se znali s Hanzelkou a Zimkundem. A také úryvky z deníků paní Filipovičové, manželky Čecha, která v Moskvě odebírala český tisk a prožívala invazi jako něco velmi osobního.

Okupace, nebo zabránění třetí světové válce?

Z mého pohledu člověka, který se pídí po autentickém "ruském" pohledu, byly nejzajímavější pohledy vojáků. Jsou tu tři rozhovory, každý z nich představuje trochu jiný pohled. Generál Kosenko jako jediný v celé knize představuje konzervativní pohled: trvá na tom, že šlo o bratrskou pomoc, že zabránili třetí světové válce (protože NATO už bylo připravené na hranicích obsadit ČSR) a zároveň je člověkem, který stále věří v pozitivní roli Stalina. A pak je tu generál Vorobjov, který velel ruským vojskům ještě při jejich stahování z ČSR na začátku 90. let a který byl nucen (změnou oficiální linie) přehodnotit i svůj pohled. A výsadkář Šmeljov, který po československé zkušenosti z armády odešel a jako velmi vzdělaný člověk velmi brzy došel k závěru, že československé vojenské dobrodružství bylo něčím jiným, než za co ho oficiální stanoviska vydávala.

Zmaření ruských nadějí

Druhým velmi zajímavým zjištěním, které z textů a rozhovorů vyplývá, je, že ruští disidenti a příslušníci inteligence obecně viděli v pražském jaru naději pro svůj vlastní národ, pro svoji situaci. Učili se česky a četli české noviny, prožívali reformační boj pražského jara jako svůj vlastní. Invazi pak prezentují jako konec svých nadějí na změnu, která u některých také definitivně završila rozchod s oficiální mocí. Někteří došli k závěru, že "po Československu už je všechno možné" a že zlepšení pomocí reforem není reálné. (Někteří dodávají, že tato deziluze a rezignace pak usnadnila Gorbačovovy reformy.) Disidenti, inteligence a lidé s osobní zkušeností s Čechoslováky nebo Československem tedy považovali okupaci za svoji vlastní prohru a hanbu ruského lidu. (Gorbaněvská říká, že šla protestovat před Kreml ze sobeckých důvodů, aby měla čisté svědomí a aby jednou zažila svobodu.)

Takže tak. Určitě si přečtěte knihu Invaze 1968: Ruský pohled, nebo se alespoň podívejte na dokument (k zhlédnutí zde). Bohužel však nepřináší odpověď na pro mě zásadní otázky: Jak vnímají tuhle událost Rusové dnes, ti obyčejní Rusové? Jaký je většinový pohled? Ale vím, že v současné době prostě neexistuje způsob, jak to zjistit. Proto se musíme spokojit s touto knihou, která je i přes zmíněný nedostatek opravdu velmi zajímavým čtením.

Komu knihu doporučuji: Všem zájemcům o moderní českolsovenské dějiny a o pražské jaro. Také všem, kdo se zajímají o Rusko, SSSR, komunismus nebo disidenty. A v neposlední řadě všem, koho fascinují možnosti propagandy a proměny myšlení podle toho, jaký režim je zrovna u moci.