Seriál Emma Approved potvrzuje zajímavost vlogového formátu seriálů

Zajímají vás neobvyklé seriálové nebo filmové počiny? Pak by vám rozhodně neměla uniknout Pemberley Digital, společnost produkující "timeless stories in innovative ways". Začali adaptacemi příběhů Jane Austen (Pýcha a předsudek, Emma, Sanditon), ale v současnosti běží také jejich verze Frankensteina. Nebudu lhát, všechno to nestíhám sledovat - takže pojďme se teď bavit hlavně o Emmě.

Karel Čapek, O knižním umění: O ošklivých knihách a nekulturních čtenářích

   Knižní konzument dneška potřebuje knih jen k tomu, aby jimi ukojil svůj literární hlad; pak nejsou mu ničím více než papírem.

   Dnešní čtenář je podoben jedlíkovi z nejnižších vrstev, jenž se stejnou chutí poslouží si z plecháče, z mastného papíru nebo ze špinavé dlaně. Lhostejno, z čeho jí: jen když jí. Jak kniha vypadá, jak upravená číše, z níž píti bylo mu dáno, neleží v jeho zájmu.

   Toť úpadek čtenářského umění, hanebná krída vkusu devatenáctého století, literární žravost neštítící se nejošklivějšího servírování.

Kritika knižní kultury v jazyce, který považujeme za vrchol krásné češtiny, a z pera spisovatele, který (alespoň podle mě) představuje vrchol české literatury. Opravdu mě překvapilo, když jsem tento text našla v souboru O umění a kultuře I, který představuje souhrn Čapkovy novinářské tvorby z let 1907 až 1918. Takto vytržený citát působí jako ono věčné nadávání a vzdychání, že dříve bylo líp. Pokud byste ale četli dál, zjistili byste, že kritika knižní kultury Čapkovi slouží hlavně jako předehra k pochvale některých vydavatelů, kteří se vrací k poctivému, uměleckému ztvárnění knih.   

  Dobové chválení jednotlivých malířů a vydavatelů pro nás ale není tak zajímavé jako kritika knižní kultury jeho doby. Nejdřív vyzdvihuje způsob, jakým národy v minulosti dbaly na úpravu knih, a pak píše o své současniti, že:

Nyní, když ochabl zájem o vše půvabné a umělecké, ochabl i zájem o uměleckou knižní výpravu. Dnešní knihy jsou potištěné papírové hadry - určené méně pro bibliotéky než pro klozety, ničemné svazky papíru, hanebná knižní fabrikace beze všech uměleckých nároků.

Nevím, jak vy, ale já před sebou při čtení tohoto textu vidím pulty knihkupectví zaplněné paperbackovými vydáními knih. Musím přiznat, že na paperbacky nemám úplně vyhraněný názor - jako člověk, který s sebou knihy bere všude, oceňuji jejich lehkost a skladnost. Na druhou stranu, sice bych si v paperbacku přečetla třeba knihu od Meg Cabot, která se zhltne na posezení, ale u těžší, hodnotnější četby dávám přednost poctivé vazbě. Pořádné pevné desky a příhodný design prostě podpoří dojem z knihy. Paperbacky silně zavání onou "hanebnou knižní fabrikací"...

Hanebná knižní fabrikace dnešní doby

Ilustrace jako obrazy trhových písničkářů

A ještě jedna poznámka o ilustracích, které Čapek kritizuje:

Neboť naše hodné, naše dobrosrdečné publikum žádá si ilustrací, jež komentují text stejně naivně jako informační obrazy trhových písničkářů.

Tedy, to je úplná kritika principu "dejme zákazníkovi, co si žádá"! Čapek očividně není příliš velkým zastáncem toho, aby trh produkoval podle poptávky... U této věty si navíc vždycky s pobavením vzpomenu na laciné obaly knih z červených knihoven, ke kterým se ilustrátoři očividně nepřiblížili ani na kilometr: jejich "informační obrazy" představují lidi s jinak barevnými vlasy, jinou postavou a vůbec velmi odlišné typy od hrdinů samotných knih. 

V citování Karla Čapka bychom tu mohli pokračovat do nekonečna. Uzavřela bych to tím, že jsou stále aktuální nejen jeho knihy a scénáře, ale i novinové sloupky - a to je podle mě vrchol umění.    

Jak moc se mi kniha líbila:

 

 

  

Tourism Forever: Cesta do Čapkovy Anglie kontrastů

Začetla jsem se do Čapkových Anglických listů, abych zjistila, jaký názor má můj oblíbený autor na moji oblíbenou zemi. Od dob, kdy Čapek cestoval po Spojeném království, se toho očividně hodně změnilo - i když podle toho, co píše, jsme se změnili spíš my Češi než Angličané.

Nechte se nalákat na výlet! 

Destinace: Spojené království.
Průvodce: Karel Čapek.
Čas: rok 1924.
Místo setkání: původně sloupky pro Lidové noviny, dnes v kniží podobě.
Náplň cesty: Břitký a zábavný pohled na všechno anglického od trávníků, jídla a anglické neděle po Londýn, Angličany a politiku.

Pohled novináře

Snad nejpřekvapivější pro mě bylo, jak kriticky tuto zemi vidí. Musím přiznat, že jsem nečetla jeho další cestopisy, takže zatím nemůžu srovnávat s jeho vztahy k dalším zemím.

Anglie je pro Čapka ze všeho nejvíc zemí velkých kontrastů, což je postřeh, který i po devadesáti lety nelze než podepsat:

Je nejkrásnější a zároveň nejošklivější ze všech zemí, které jsem kdy viděl. Vyvinula nejhroznější moderní industrialism a přitom uchovala nejpůvodnější bukolický život. Je nejdemokratičtější ze všech národů a přitom má v úctě nejstarší přežitky aristokracie. Je zároveň puritánsky vážná i dětinsky veselá. Má v sobě nejvíc tolerance a zároveň nejvíc předsudků. Je nejsvětovější ze všech států, ale přesto nejméně zbavená lokálních a
provinciálních citů a zájmů. Její obyvatelé jsou neobyčejně plaší a zároveň neobyčejně sebevědomí. Spojují v sobě maximum osobní svobody s maximem loajality. Anglický život je utkán ze střízlivého common sense a z iracionalismu Alicina světa divů. A tak dále. Anglie je země paradoxů; proto zůstává zemí tajemnou. 

Země kontrastů z mého pohledu: romantická katedrála v Bathu...

... a kostel s věží jako továrna v Birminghamu, kde vyrůstá z industriální zástavby.

Krásná příroda, zklamání z Baker Street 

Čapek na Anglii obdivuje její majestátní stromy i přírodu (která je podle něj ale hanebně málo obdělávaná), zatímco očividně nesnáší ruch Londýna. Krásná, nedotčené vypadající krajina přetrvala, ale Londýn je dnes podle všeho dost jiný, i když iritující dopravní zácpy zůstávají. Následující situace by se mu dnes rozhodně nestala:

  Ovšemže jsem se byl podívat na Baker Street, a vrátil jsem se strašlivě zklamán. Není tam ani stopy po Sherlocku Holmesovi; je to bezpříkladně počestná obchodní ulice, jež nemá vyššího cíle než ústit do Regent’s Parku, což se jí po dlouhém úsilí téměř povede.

Čapek ve dvacátých letech tedy přišel o možnost zaplatit nehorázné vstupné za prohlídku muzea Sherlocka Holmese a odnést si předraženou napodobeninu jeho čepice. Ovšem už se nevyhnul zevrubné prohlídce katedrál, všemožných muzejí i hradů. Tourism forever.

Zdvořilí, uzavření, za všech okolností angličtí

Snad nejvíc zarážející pasáží je pro mě ta, kde mluví o Angličanech. Nejdříve vyzdvihuje jejich zvyk být "angličtí" za každých okolností, v čemž vidí neschopnost přizpůsobit se jiným zvykům a národům, být prostě vždycky jen Angličanem:

Tento národ mořeplavců, cestovatelů a kolonistů nedovede vykročit z Anglie; veze ji s sebou, ať jede na rovník, nebo na severní pól. Nikdy se nedovede přiblížit k jiným národům a k jejich životu. Je kosmopolitou potud, pokud v tomto vesmíru jsou anglicky mluvící sklepníci, anglické golf-grounds, anglická snídaně a pokud možno anglická společnost.

Angličtí za všech okolností

Pokračuje pak popisem anglické uzavřenost, která je pro mě z dnešního pohledu velmi úsměvná:

Ve voze se mnou seděl jeden muž, ale nepodíval se na mne a vůbec se se mnou nedal do
řeči a nepočal se vyptávat, kam jedu a co tam chci./.../ V té zemi mají lidé zvyk mlčet a neradi se seznamují. Ale když jsem chtěl vystoupit z vlaku, vstal ten muž a pomohl mi s mými zavazadly, aniž na mne promluvil nebo se na mne jen podíval.

Pokud můžu soudit, tak Angličané, které jsme my potkávali ve vlacích, tak úplně nemluvní nebyli. Zvlášť starší generace se mezi sebou ráda dávala do řeči. Z tohoto pohledu se obávám, že jsme se od Čapkovy doby stali síše my částečnými Angličany: bez očního kontaktu a řečí s cizinci se obejdeme, ale bez pomoci ostatním většinou také.

Ať už máte na Anglii a Angličany jakýkoliv názor, číst Čapkův pohled je velmi zábavné. Když už nic jiného, doporučuju přečíst si kapitolu o Hyde Parku. Anebo prostě namátkou otevřít Anglické listy a začíst se. Zábava zaručena.

Jak moc se mi tenhle cestopis líbil:

 

Připomínám, že kompletní dílo Karla Čapka je ke stažení na stránkách Městské knihovny Praha.   

  

Pár poznámek k Batman V Superman movie

Zdá se vám, že je na tomhle blogu trochu přebatmanováno? Tak to máte pravdu. Je to hlavně proto, že mám tohohle komiksového hrdinu fakt ráda. Batmana není nikdy dost. Tedy... až na vzácné chvíle. Třeba ty, kdy se ho chystají dát v podobě Bena Afflecka do filmu se Supermanem.

Ano, přesně tak. Z představy filmu Batman V Superman: Dawn of Justice jsem poněkud rozpačitá. Nový teaser moji nechuť ještě zvětšil. Posuďte sami:

Co konkrétně mi leží v žaludku? Shrnu to do pár bodů.

1. Ben Affleck.

Má to těžké, to nepopírám. A taky nepopírám, že bych nebyla pro roli Batmana nadšená žádným hercem, který se nejmenuje Christian Bale. (Protože, řekněme si to narovinu - Bale byl prostě nejlepší.) Nemám nic proti Affleckovi v romantických komediích. Ale to, co předvádí v teaseru, mi připadá jako parodie na Bruce Wayna, a to ještě jenom proto, že vím, že to má být Bruce Wayne.

2. Zápletka.

Máme teaser, máme obsazení - ale netušíme, o čem ten film bude. Má se v něm objevit Wonder Woman (což je fajn) a snad i další hrdinové z League Justice. Snad aby nezůstali pozadu za Marvelem. (Pozdě, už jsou sakra pozadu...). Ale o co tam má jít? Možná mám být kvůli nedostatku informací napnutá, ale jsem jedině napružená.
Takže, jak chtějí do příběhu narvat vedlejší (ale důležité) postavy, jako je Jim Gordon nebo třeba Lois Lane? A hlavně - proč má Batman bojovat se Supermanem? Mám svoji malou teorii, která říká, že proti Supermanovu v této poslední verzi s obličejem Henryho Cavilla má chuť bojovat každý. Ale mám tušení, že to nebude ten důvod. Čímž plně navazujeme na další bod:

3. Superman, verze Man of Steel.

Poslední verzi Supermana prostě nemám ráda. Ten film mě vytáčí. Bere se až příliš vážně - a u létajícího chlápka ve směšném červeno-modrém oblečení to působí divně. Mám ráda Supermana v podání Christophera Reeva, který je tak hezky staromódní a kterého - možná spíš díky časovému odstupu od natočení - bereme s rezervou. Man of Steel je neustále vážný, má patriotické řeči a na mě působí jako karikatura. Film Man of Steel byl pravděpodobně záměrně točený v duchu Temného rytíře, ale tyhle dvě postavy jsou příliš jiné a jejich příběhy musí mít jinou atmosféru... 

Takže to byly zhruba moje důvody, proč nehodlám jít do kina na Batman V Superman movie. Třeba mě ještě dalším trailerem přesvědčí, abych změnila názor: Premiéra je naplánovaná na březen 2016, takže času mají opravdu hodně. Možná až moc na to, aby začali vypouštět teasery a dráždit fanoušky, kteří by si rádi uchovali představy založené na Nolanově trilogii.

(A slibuju, že začnu psát taky o něčem, co se netýká Batmana. Opravdu začnu!)

Seriál Gotham už se blíží!

Premiéra seriálu Gotham je v televizi Fox naplánovaná už na 22. září. V minulém článku jsem psala o tom, jaký má být děj a co od tohoto seriálu čekat. Teď je snad ta správná doba podívat se na další videa, která televize Fox pustila do éteru.

Gotham - First Look

Zatím nejzajímavější zveřejněné video je mixem ukázek a rozhovorů s producenty a herci. Samozřejmě je plné poplácávání se po zádech, jak dobrou věc točí a jak by diváci neměli minout ani jeden díl. Přesto ukazují pár zajímavých nových scén a dávají víc nahlédnout do stylu, v jakém se bude seriál odehrávat. Vypadá to, že v prvních epizodách budou postupně představováni gothamští záporáci a ti se pak budou v průběhu dílů vyvíjet. Jenom se děsím toho, aby celý seriál nedopadl jako Once Upon a Time, který jsme nedávno definitivně přestala sledovat. Tedy seriál, který má sice dobrou výchozí zápletku a prostředí, ale pak na sebe nabalí tolik postav, že jejich příběhy nestačíte sledovat, protože se podivně zamotávají a příběh jedné postavy pokračuje deset epizod po tom, co začal. Nejen že je to složité na sledování, ale navíc pro diváka čekání na jeho oblíbené postavy nestojí za přetrpění zápletek jiných hrdinů. Tak snad bude Gotham lepší...   

 Fish Mooney:  All Hail The Queen

Další video ukazuje postavu, která je v tomto Batmanovském světě spíš neznámá, ale zatím vypadá jako jedna z těch zajímavějších. Fish Mooney (Jada Pinkett Smith) vlastní noční klub a je jednou z nemilosrdných šéfů podsvětí.Vypadá to tedy, že přestože pro nás známější postavy jako Catwoman nebo Poison Ivy jsou stejně jako Bruce Wayne ještě děti, seriál bude mít svou silnou ženskou postavu.

 A další trailer...

... pro opravdu natěšené fanoušky světa DC Comics. Většina scén už byla v předchozích trailerech.

Takže doufám, že se těšíte aspoň tak jako já a dáte tomuhle seriálu šanci!

 

Po stopách Jane Austen? Jedině do Chawtonu

Jste fanoušky (nebo spíš fanynkami) knih Jane Austen? Chcete se vydat po jejích stopách? Jedním z prvních míst, které vás asi napadne, je Bath - město, o kterém ve svých knihách často psala jako o společenském centru, kde byly dívky uváděny do společnosti. Ovšem pozor: Bath je nádherné město s úžasnou atmosférou, které ale Jane Austen neměla ráda. Nenechte se mýlit všemi těmi turistickými atrakcemi spojenými s její osobou, na které v Bathu můžete narazit. Za dob Austen se podoba Bathu teprve utvářela a bylo to hlučné, rušné místo plně nedostavěných domů a neopravených cest. 

Austen podle všeho preferovala klid na vesnici, kde se také mohla nerušeně věnovat psaní. Přesně takové místo představuje Chawton - vesnice, kde strávila posledních osm let svého života. Za tu dobu napsala nebo vydala svá hlavní díla.

Dům v Chawtonu

Místo zakleté v čase

Řekněme to rovnou: z pohledu turisty je Chawton tak trochu konec světa. Pokud to zrovna není jedna ze zastávek vašeho zájezdu s vlastním autobusem, pak bude jenom snaha dostat se do Chawtonu malým dobrodružstvím. Já jsem absolvovala cestu z Bathu, který se podle mapy zdá být celkem blízko, ale stejně strávíte necelé tři hodiny cestou vlakem, třemi přestupy a pak chůzí z nějbližšího městečka jménem Alton.  Na druhou stranu musím říct, že se ta cesta vyplatila: v Altonu konečně objevíte tu správnou odbočku, projdete pod mostem - a jste najednou jako kouzlem v Chawtonu, místě, kde se zastavil čas. A to doslova.

Z normálního anglického městečka, jakým je Alton, se ocitnete ve vesničce s doškovými střechami, starými domy, anglickými zahrádkami a polem, kde hrají bíle oblečení muži kriket. Něco více anglického si těžko umím představit. 

Součást domu Austenů

Takový chudý domek

Jane Austen domek v Chawtonu považovala za spíše skromné sídlo. Tedy, abychom tuto skutečnost uvedli na pravou míru: mělo několik budov (včetně hospodářských) a počet pokojů, který bychom za skromný rozhodně nepovažovali.

Dům je zachovaný v původním duchu, s vystaveným oblečením, dopisy, dobovým nábytkem. Navíc tu uvidíte krásné ilustrace z jejích knih a občas i poznámky o souvislostech mezi životem autorky a dějem jejích knih (zvlášť velká inspirace vlastním životem je zmiňovaná u knihy Mansfield Park). Pokud máte chuť, můžete posedět v knihovničce a začíst se do jejích knih nebo si sednout v zahradě domku. Dámy si můžou vyzkoušet šaty z té doby. Tedy, neodolala jsem a vyzkoušela klobouk, ale turistky chodící po domě a okolí v georgiánských šatech, to bylo trochu divný.

Krátce řečeno - to místo je ráj pro čtenáře (čtenářky) Jane Austen. Autobusy jich tam vyklápějí desítky každých pár minut. Ovšem pokud se do těch míst vydáte, velmi doporučuji nejet se zájezdem. Unikne vám pak hodně z krásy vesnice, která je nádherně zachovalá a zajímavá i pro lidi netknuté obdivem k Austen. Nejspíš si nebudete mít čas sednout do roztomilé, kýčovité kavárny naproti domku. Přijdete o velkou část atmosféry - a to by byla škoda.

Anglický venkov a kriket

                                

Psací stůl Jane Austen

    

Citát týdne: Terry Pratchett, Národ

"Věříte v Ima, pane?" zeptal se chlapec.
"Aha, obvyklá otázka. Konečně jsme k tomu došli. Mau kdysi řekl, že Imo nás učinil dost chytrými, abychom přišli na to, že neexistuje."

Terry Pratchett, klasik současné humoristické fantasy literatury a autor geniálního humoru. Jeho nejznámějšímu knihami jsou samozřejmě ty z cyklu Zeměplochy, kterých už je čtyřicet. Ne, nikdy nepochopím, jak někdo může napsat tolik knih, které si navíc drží velmi vysokou úroveň a překypují inteligentními vtipy, jež vždycky fungují.

Výše napsaný citát je z knihy Národ, která stojí mimo sérii Zeměplochy. Jde o milý příběh kluka z "přírodního národa" nedotknutého civilizací a dívky dotčené civilizací až hodně, která ztroskotá na jeho ostrově.Asi si umíte představit, že v takovémto střetu kultur nebude nouze o humor. 

Proč ale právě tento citát? Mám pocit, že krásně ilustruje Pratchettův smysl pro humor. Lehká absurdita, satira na běžné situace a obyčejné rozhovory dovedená do extrému. Druhým důležitým rysem jeho humoru je podle mě laskavost, s jakou se dívá na svět a na svoje hrdiny, kteří jsou všechno, jenom ne dokonalí (ale to je na nich právě krásné).   

Co dodat? Pratchett se v Citátech týdne určitě neobjevuje naposledy. A nemůžu nepřidat z knihy Národ ještě jeden úryvek: 

Co měl vlastně člověk dělat s dívkami? Když jste byli chlapec, měli jste se od nich držet dál, ale Mau slyšel, že jako dospělý muž dostane úplně jiné pokyny.

Jak moc se mi Národ líbil:

 

Po stopách J.K. Rowling? Do Edinburghu!

Edinburgh je nádherné město, plné kultury, úžasné architektury a historie. Ale nám knihomolům nabízí ještě něco víc - spoustu velkých spisovatelských osobností! Tak třeba sir Walter Scott je skotským národním hrdinou, kterému jenom v Edinburghu postavili několik soch a pomníků, z nichž ten nejvyšší měří šedesát dva metrů. Taky tu můžete narazit na stopy Roberta Luise Stevensona a Roberta Burnse. Nebo na Adama Smithe, pokud jste fanoušky ekonomie nebo etiky. Ale hlavně - fanfáry - na místa spojená s J. K. Rowling!

O JKR a jejím pobytu v Edinburghu koluje tolik pověstí, že se vůbec nemá cenu zabývat tím, co je pravda a co ne. Tak třeba, ve vlaku do Edinburghu ji prý napadl celý koncept knih o Harry Potterovi. V Edinburghu pak bydlela ve špatných podmínkách, neměla dost peněz na topení, a tak chodila psát do kavárny, kde vznikal první díl HP. Těžko říct, co je pravda a co je přikrášlené - každopádně Elephant House, ona kavárna, z této pověsti velmi těží. 

Elephant House - místo zrodu Harryho Pottera

Elephant House je turisticky velmi vytížené místo. Nemůžete ho minout a nedat si tam aspoň kafe. Je to navíc moc příjemná kavárna, s velmi dobrou kávou a hezkým interiérem - takže i když nemáte pocit, že je pro vás HP naprosto životně zásadní, můžete si návštěvu kavárny patřičně užít. Pokud máte štěstí, tak vás navíc posadí k jednomu ze stolků s šuplíkem, v němž je k dispozici pero a papír - abyste taky mohli napsat svůj vlastní bestseller! (Ne, přiznávám, že žádný geniální nápad na knihu jsem tam nedostala. Shame on me!)

Elephant House - interiér

Pokud už v Elephant House budete, nezapomeňte si zajít na toaletu. Ne, nejsem divná. Opravdu jděte. Kabinky jsou totiž samotnými návštěvníky popsané citáty z HP a vzkazy o tom, jak jim tahle série změnila život. Pro skalní fanoušky úplný ráj!  

Toaleta Elephant House

Samozřejmě, Elephant House turistické místo - mají nástěnku s výstřižky novin o JKR, prodávají placky s nápisem Elephant House a snad i trička a hrníčky. Ale co na tom - jde o příjemné  místo, které je škoda minout.

Když vyjdete řádně posílení kávou, můžete v Edinburghu zajít na hřbitov Greyfriars Kirkyard, který je hned za kavárnou. Ano, další místo klíčové pro kariéru Rowling a pro její fanoušky. Na hrobech totiž najdete jména, která použila pro své postavy (i když třeba trochu změnila spelling). Turisty nejvyhledávanější hrob patří samotnému Tomu Riddleovi. Špatné na tom ovšem je, že turisti ke hrobům nejen dávají vzkazy a dárky, ale hlavně je ničí. V tomto ohledu Rowling městu službu neudělala.  

Hrob Toma Riddla. (Před ním v zemi vyryté "Voldemort")

A jestli ještě pořád nemáte dost spojení JKR a Edinburghu, pak můžete přes hřbitovní zeď nahlédnou směrem k nyní soukromé škole, o které se říká, že je předobrazem Bradavic. Každopádně vypadá jako hrad. Bohužel se nám nepodařilo vypátrat, zda se jim taky pohybují schodiště.

Inspirace pro Bradavice?

Místa spojená s JKR jsou nejen zajímavá pro její fanoušky, ale zároveň možná ukazují, jak takové spisovatelská mysl funguje. Tady jeden podnět v podobě budovy školy, tady další v podobě jmen, a fantazie se rozjíždí. Anebo se tu spíš ukazuje, jak funguje fantazie fanoušků a lovců senzací, kteří všude hledají stopy po slavné osobnosti? Ať už je to jakkoliv, Edinburgh je skvělé místo pro všechny literární nadšence.

Citát týdne: John Irving, Svět podle Garpa

"U většiny knížek člověk ví, že se nestane nic," řekla Jillsy. "Panebóže, to vy přece moc dobře znáte. U jinejch," pokračovala," "zas člověk ví, co se stane, takže je stejně nemusí číst. Ale tahle knížka," prohlásila Jillsy, "ta je tak chorobná, že člověk sice ví, že se něco přihodí, ale nedovede si vůbec představit co. To by člověk musel bejt stejně chorobnej jako ta knížka, aby si představil, co se v ní stane." /.../ "Až z toho bude knížka," ukázala na rukopis, "měla bych ráda vlastní výtisk." /.../

"Panebóže," pravila Jillsy unaveně, jako by s ním už začínala ztrácet trpělivost. "Vono to působí hrozně pravdivě."

Tento konkrétní citát z Irvinga jsem vybrala proto, že podle mě dokonale vystihuje nejen tvorbu T.S. Garpa, fiktivního spisovatele, o kterém je v úryvku řeč, ale také knihy samotného Johna Irvinga.

John Irving - jméno, kterým většinou odbydu lidi, kteří mají pocit, že musím mít jednoho nejoblíbenějšího autora. Irving je fascinující autor, jehož knihy se čtou samy - jeho styl pro mě představuje vrchol čtenářského potěšení. Ovšem čtenář musí nejdřív přijmout vyhrocenou logiku jejich vyprávění a nechat se jím pohltit. Ne nadarmo se Irvingovy romány dostaly do kategorie "groteskního románu". Ale pojďme krátce shrnout, o čem je Svět podle Garpa a na co ukázka odkazuje.
Svět podle Garpa pojednává, jak bývá u Irvinga dobrým zvykem, o celé životní dráze hlavní postavy. T.S. Garp je spisovatel, jehož knihy nejsou určené pro příliš mainstreamové publikum. Proslaví ho až kniha, o které ví, že není úplně v jeho stylu a nedosahuje jeho kvalit, ale která z něj udělá slavného a bohatého člověka - ta kniha, o které mluví Jillsy v citátu. Jejím hlavním tématem je znásilnění a následné tragické vyrovnávání se rodiny s tímto traumatem. Celý příběh je přitom napsaný velmi syrovým a drsným způsobem (Svět podle Garpa je proložen ukázkami) a také zabíhá do grotesky.
Jillsy je jednou z mnoha vedlejších postav, které knihou procházejí, a každopádně jednou z nejzajímavějších. Je to uklízečka, ale také velký poklad Garpova nakladatele Wolfa: nakladatel jí dává číst rukopisy a podle její reakce pozná, zda se kniha bude prodávat, či nikoliv. V tomto případě ovšem Jillsy Wolfa mate: na jednu stranu říká, že jde o hroznou prasárnu a úchylné čtení, takže knihu radikálně odsuzuje, na druhou stranu je tím však fascinovaná, nemůže se odtrhnout a chce si knihu přečíst v budoucnu znovu. Dá se říct, že podobný vztah mám obecně k Irvingovým knihám: jsou divné, velmi často perverzní, ale fascinující a přitažlivé. Jak říká Jillsy: "Vono to působí hrozně pravdivě."

Ale protože mi připadá trochu divné ukončit tenhle příspěvek, aniž by zde byl citát přímo od hlavního hrdiny, přihazuji ze široké škály svých oblíbených pasáží ještě jeden zvlášť povedený úryvek, přímo z pera T. S. Garpa:

"Ať už byla ta moje sakramentská poslední slova jaká chtěla, prosím vás, řekněte, že to byla tato: 'Vždycky jsem věděl, že snaha dosáhnout dokonalosti je smrtelný návyk.'"

Co se k tomuhle dá dodat...?


Jak moc se mi kniha líbila:

 

 

Jane Austen a svět jejích raných próz

Sbírka raných textů Jane Austen, nazvaná Láska a přátelství a jiné prózy, vyvolává spíše než uspokojení z četby otázky o účelu a oprávněnosti zveřejňování prací, které sama autorka nepovažovala za hodné publikování.

Citát týdne: John Green, The Fault in Our Stars

I want to leave a mark.
But Van Houten: The marks human leave are too often scars.
We´re as likely to hurt the universe as we are to help it, and we´re not likely to do either.

John Green - spisovatel, jehož knihy byste mohli rozstříhat a jednotlivé části si nalepit na zeď jako citáty. Zvlášť to platí o The Fault in Our Stars (v českém překladu Hvězdy nám nepřály), knize, která se nedávno dočkala své (velmi dobře udělané) filmové adaptace. Ale i další Greenovy knihy jsou výborné: v mojí citátové galerii v tuto chvíl úryvky z jeho knih dominují (hned po nich jsou citáty Carla Sagana).

O čem je The Fault in Our Stars? Předem upozorňuji, že jakékoliv shrnutí do pár vět musí nutně působit velmi zjednodušeně a jako jedno velké klišé, což bych velmi nerada. Můžu leda doporučit svoji dřívější recenzi v Easy magazinu. Kdybyste mě ale nutili, tak bych asi řekla, že hlavní postavou je puberťačka Hazel, která umírá na rakovinu, a že v podpůrné skupině potká sympatického kluka jménem Gus. A že jde o "nejvtipnější smutný příběh", jak knihu překřtili recenzenti. Ať už to zní jakkoliv zvláštně, doporučuju si ji přečíst, nebo se aspoň podívat na film. K obojímu si nezapomeňte připravit hodně kapesníčků.

Ale proč právě tento citát? TFIOS je plné existenciálních úvah, jaké si občas pokládá každý člověk, ovšem v případě hrdinů bojujících s rakovinou jsou tyto otázky samozřejmě mnohem naléhavější. Co je cílem života? Jak žít? Má to všechno nějaký smysl? TFIOS můžete považovat za romantiku (to je nejzjevnější rovina), ale příběh je mnohem hlubší a naléhavější. Úvaha o zanechání stopy na tomto světě je jedním z hlavních motivů (aspoň z mého pohledu) a objevuje se v příběhu v několika variacích.

But what we want is to be noticed by the universe, to have the universe give a shit what happens to us - not the collective idea of sentient life but each of us, as individuals.

Jedním z východisek je pak tato myšlenka:

The real heroes anyway aren´t the people doing things, the real heroes are the people NOTICING things, paying attention.

Samozřejmě, můžete mít na celou záležitost úplně jiný názor, než k jakému dojdou postavy příběhu. Tuto linii jsem vybrala hlavně pro ilustraci způsobu, jakým je kniha psaná, a myšlenek, jakými se příběh zaobírá.

Nezbývá než popřát zajímavé čtení/sledování všem, kdo se do knihy/filmu pustí!

Trailer na film

Dveře mého pokoje s plakátem od sestřenky

Jak moc mám knihu ráda:

 

Seriál Gotham už na podzim!

Komiksy a hlavně jejich filmové adaptace jsou v módě - to je jasné snad všem, kdo trochu sledují novinky v kinech. Po úspěšných adaptacích Avengerů, kteří mají i svůj seriál Agents of S.H.I.E.L.D., chystá konkurenční komiksový svět DC Comics obývaný Batmanem také svou seriálovou podobu, pojmenovanou jednoduše jako Gotham.

Seriál Gotham nemá být typickým pohledem na dění v tomto městě, jak nám ho představují starší filmy o Batmanovi (např. od Tima Burtona) nebo novější Nolanova verze. Tentokrát nás filmaři posouvají do doby, kdy byl Bruce Wayne (alias Batman) malý kluk. Hlavní postavou je Jim Gordon, policista, který začne vyšetřovat vraždu Waynových. Uvidíme tak mladší verze všech dobře známých komiksových postav, včetně Seliny Kyle (Catwoman) nebo Oswalda Cobblepota (Penguin). Podle traileru to vypadá, že opět půjde o boj se zločinci, dobro verzus zlo, zachování si morální integrity - prostě tradiční komiksové komponenty, jenom víc přenesené do prostředí policie.

Staronové postavy

Podle všeho, co je možné o seriálu zjistit, se zdá, že s původními charaktery některých postav si filmaři moc hlavu nedělali. Alfred (Sean Pertwee), který je ve většině komiksů ukazovaný jako hubený, za všech okolností úslužný a mírný muž, bude v seriálu zobrazený jako bývalý mariňák. Jim Gordon (Ben McKenzie), válečný hrdina, zase bude mít k Brucovi asi už od jeho dětství blíž, než jak tomu bylo ve starších filmech, kde byl víceméně jen respektovaným spojencem: z ukázek i synopsí se zdá, že bude Brucovi spolu s Alfrédem částečně nahrazovat rodiče.

Obecně se zdá, že půjde o akční, poměrně temnou podívanou, která bude ukazovat historii a vývoj dobře známých komiksových postav, takže se snad víc než v předchozích filmech dozvíme o jejich motivaci. Na druhou stranu ale očividně zachovává temnou atmosféru Temného rytíře, vypadá to na inspiraci v jeho soundtracku a hrdinský (patriotický) patos se jen přesouvá z Bruce Wayna/Batmana na Jamese Gordona.  

Osvědčené téma?

Otázka zní: půjde jenom o další ždímání peněz z populárního tématu? Nejspíš ano, ale podle ukázky to nevypadá úplně špatně. Navíc se mi zdá, že vzít si zrovna tuhle látku je dost riskantní - zvlášť brzy po velkém úspěchu trilogie Temného rytíře a po obrovském odporu fanoušků Batmana, který vyvolalo obsazení Bena Afflecka do nového filmu Batman vs. Superman. Jako velký fanoušek Nolanovy trilogie nemůžu nesrovnávat a neděsit se toho, jak může někdo obstát po Gary Oldmanovi (Jim Gordon) a Michealu Caneovi (Alfred). 

Ale rozhodně dávám seriálu šanci. Už kvůli tomu, že výkonným producentem je Bruno Heller, který pracoval na známém seriálu Řím a zároveň vytvořil můj velmi oblíbený detektivní seriál The Mentalist (jehož úroveň sice v současné době jde strmě dolů, ale určitou dobu šlo o špičkové drama). Předpokládám, že Heller bude aspoň malou zárukou kvality.

To ale brzy zjistíme: televize Fox bude  Gotham vysílat už v televizní sezóně 2014-15, začít by se mělo na podzim. 

Scéna s kabátem jako v Temném rytíři?

Selina Kyle - Catwoman

Citát týdne: Scarlett Thomas, Konec pana Y

Opravdový život je fyzický. Dejte mi raději knihy: dejte mi neviditelnost obsahu knih, nápady, myšlenky, obrazy. Dovolte mi stát se částí knihy; dala bych za to cokoliv. (...) Věci v knihách se nemohou ušpinit a skutečný život se nakonec obrátí v prach. I z knih se stane prach  jako z rozpadajících se pozůstatků, které Wellsův Poutník v čase nalezne v muzeu. Ale myšlenky jsou čisté.

Scarlett Thomas - jak ji vidím já - je jedna z nejzajímavějších autorek současnosti. Má na kontě knihy jako Náš tragický vesmír, PopCo (moji recenzi na PopCo si můžete přečíst v Easy Magazinu). Konec pana Y je její neznámější kniha, která jí pomohla k popularitě. Výše napsaný citát patří k mým nejoblíbenějším citátům vůbec a mám ho napsaný na čestném místě ve své citátové galerii - je v něm spoustu poezie a naprosto vystihuje zvláštní moc knih, kterou nás přitahují a poskytují nám pocit, že dokážeme aspoň na chvíli uniknout z našich životů.

Velmi doporučuju aspoň otevřít některou z knih této autorky. Jsou často silně experimentální: zvlášť Náš tragický vesmír postrádá typicky narativní formu, jde spíš o knihu o psaní knihy a můžete si ji užít leda tak, když úplně přistoupíte na autorčinu hru a ponoříte se do atmosféry knihy. Pokud máte rádi klasické, tradičně napsané romány jako od Dickense, tak se k této autorce radši ani nepřibližujte. Její knihy jsou postmodernisticky laděné, plné dlouhých výkladových pasáží na nejrůznější témata. Mají v sobě spoustu alternativního myšlení, které může některé lidi popudit - levicové podvratné nálady, veganství, homeopatika, čínská medicína... Ale právě směsicí témat, o kterých zasvěceně píše, a neobvyklým stylem je Thomas zajímavá a jiná.

Thomas je moderní Angličanka se vším všudy a předpokládám, že se její životní styl do velké míry odráží i v postavách jejích knih: jejími hrdinkami jsou většinou obyčejné, vzdělané (vysoce inteligentní), individualistické ženy ze střední třídy. Často příliš neuznávají tradiční rozdělení rolí (žádné ženy v domácnosti tu rozhodně nenajdete), ze všeho nejvíc si chtějí žít svůj život podle sebe a osvobodit se od očekávání mainstreamové části společnosti. Konec pana Y sice zahýbá k fantastickým námětům a paralelním světům, ale i to se děje na pozadí běžných životních problémů.

Thomas, jako správná moderní žena, používá sociální sítě, takže ji můžete sledovat na Twitteru a zjistit, čím zrovna žije.   

Jak moc mám knihu ráda:

 

Vítejte!

Milí čtenáři,

založit si nový blog je zvláštní věc. Možná to znáte. Dívat se do prázdné šablony bloggeru. Pracovat na vzhledu blogu, se kterým stejně nikdy nebudu spokojená. Přemýšlet, o co se to tu vlastně snažím. A to je nakonec dobrá otázka na začátek - o co se tu sakra snažím?!

Ne, nezakládám si blog jako deníček, i když se to podle tohoto příspěvku tam může jevit. A ne, nejsem blogerský začátečník. Pokud vás zajímá, kdo jsem, tak dříve (hoodně dříve), jsem vedla blog, na které jsem psala hlavně recenze na knihy. Raději bych se tu s ním nechlubila. Jeho příběh skončil ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že většina mých příspěvků pojednává o tom, jak se polepším a opravdu budu psát pravidelně články.

Možná trochu zajímavější je moje psací činnost pro studentský časopis Easy magazine, kde píšu o kultuře, hlavně o knihách, a v současnosti taky dělám editorku rubriky kultura.

Občas mi navíc vyjde článek na Nekultuře.

Takže, jsme zpátky u té otázky - proč začínám s psaním blogu? A proč tenhle příspěvek začíná vypadat jako podivný náběh na životopis?

Odpovědi jsou celkem jednoduché. Za prvé, zjistila jsem, že mi práce pro ona média nestačí. Ráda bych tento blog vzala trochu jako experiment - budu si tu psát o aktuálních věcech, které se mi zrovna chce komentovat, a které si můžu zveřejňovat, jak se mi chce. V tom je role a svoboda blogů nezastupitelná. Vy, milí (v této chvíli naprosto abstraktní) čtenáři, si o tom můžete myslet cokoliv, a budu ráda, když mi o tom napíšete.

Za druhé, ten krátký výtah z mého CV jsem zde napsala proto, že zde chci vystupovat bez přezdívek, prostě sama za sebe, a chci si nechat možnost navazovat a odkazovat na texty, které jsem zveřejnila jinde.

Myslím, že Vám, milí čtenáři, dlužím ještě jedno vysvětlení. Jedná se o název tohoto blogu. Je to interní vtip - ale já jsem prostě nemohla jinak, než ho použít. Létat na Pegasu znamená obecně básnit, nebo taky fantazírovat, snít. Před pár lety, na gymnáziu, jsme v hodinách literatury probírali frazeologismy, které vznikly z antických bájí, a tento byl mezi nimi. Od té doby si kamarádky dělaly (oprávněně) legraci, že pořád létám na Pegasu, hlavně když jsem trávila přestávky čtením knih. Teď už tolik nelétám, alespoň ne v knihách, ale pořád mám pocit, že ke mně ten název sedí. Stále létám nad kulturní krajinou a mám potřebu komentovat, co jsem na těch cestách viděla.

Budu rádu ráda, když na oněch cestách nebudu sama! To je snad také hlavní cíl blogování... Budu se těšit na psaní a také na jakékoliv případné reakce, které získám.

S pozdravem

Lenka