Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

sobota 16. května 2015

Knihomolem včera a dnes

Vždycky jsem se považovala za knihomola: knihu jsem tahala všude s sebou, přečetla jsem několik knih týdně, neustále jsem chodila do knihovny a z knihovny. V poslední době už to ale neplatí a k beletrii jsem se nedostala ostudně dlouho. Čím to je? 
Vidím dva viníky: internet a vysokou školu.



Asi nejvíc knih jsem přečetla někdy mezi třinácti a osmnácti - odhaduju, že většina lidí to takhle má, nebo alespoň většina holek. Takový ten krásný věk, kdy sice musíte dělat věci do školy a chodíte na kroužky, ale máte dost volného času, abyste mohli hltat dívčí romány s koňmi na obálce a dobrodružné knihy od Thomase Breziny (mimochodem, jsem si dost jistá, že všechny ty knihy nemohl napsat a že je za tím několik ghostwriterů). Když se dostanete přes tuhle krizovou dobu, začnete objevovat, že existují ještě lepší knihy, které vám dají mnohem víc. Kvalitní fantasy jako Zeměplocha, lepší romány pro dívky napsané Meg Cabot. A od nich už je to jenom krok k opravdu kvalitní literatuře. 

Vidím to tak, že všechny ty roky, které jsem strávila ponořená do knižních příběhů, mi daly opravdu hodně: slovní zásobu, představivost, porozumění pro různé lidské osudy, touhu sama něco psát. To jsou všechno věci, které mi už zůstanou. I kdybych úplně přestala číst, což se snad nestane.

Ale jsem si jistá, že bych přečetla polovinu, možná ještě míň knih, kdybych vyrůstala později: Kdybych jako dítě žila s internetem.

Viník číslo 1: Internet


Kouzlo internetu jsem poznala hodně pozdě. Mám v povaze nedůvěru k novinkám, takže jsem dlouho odolávala. A jsem za to zpětně moc ráda. Jsem si jistá, že bych strávila dospívání updatováním Facebooku, projížděním blogů a sjížděním stupidních videí. Znám se. Takhle vypadá moje současná prokrastinace. 
Kromě toho jsem se vyhnula i videohrám (a všem druhům her). Je to divné, ale nikdy jsem nic nehrála. No, mám jednu prastarou hru s Harry Potterem, ale nikdy mi naštěstí nešla a neměla jsem trpělivost se ji učit. A opět - znám se. Vím, proč se velkým obloukem vyhýbám hrám, ve kterých si vytváříte vlastní fantasy světy. Je mi jasné, že bych se z toho světa hodně ztěží dostávala zpátky do reality.

Blahořečme naše dětství v offline světě. To aspoň říkám já. (A říkají to i výzkumy, které sledují, jaký mají nové technologie vliv na děti. Nebudu vás napínat: dobrý rozhodně ne.)

Je mi jasné, že kdybych netrávila tolik času prokratinací na internetu, měla bych mnohem víc času na takové věci, jako je čtení. Jenže od určité doby se stal počítač a internet součástí mé každodenní práce do školy a samozřejmě primárním komunikačním kanálem. A vypnout počítač je dost těžké, když se na vás pořád valí další a další podněty...



Viník číslo 2: Škola


Na gymplu nám učitelé říkali, že víc času než na střední už mít nebudeme. Vypadá to, že měli pravdu. Není to úplně dané samotnou školou, ale spíš dalšími aktivitami, které se k tomu nabalily - tedy hlavně brigádami. 
Můj hlavní problém s četbou nespočítá v tom, že bych nečetla. Čtu hodně. Jenomže většinou jsou to texty, které potřebuju ke studiu: kapitoly k tématům, které se zrovna probírají, knihy na referáty, studie a odborné texty potřebné pro psaní seminárek. Potíž je v tom, že čtení těchto věcí není jako smlsnutí Pratchettovky, u které se pobavíte a zůstane vám z ní v hlavě jeden vtípek a pocit, že Pratchett je génius. Odborné texty se čtou pomalu, často několikrát. A pokud chcete, aby vám z toho něco zůstalo, musíte si dělat poznámky. (Ano, už používám Quiqqu jako databázi přečteného - postupně do ní budu natahovat svoje starší zápisky z textů. Digitalizace těchhle poznámek se ovšem čas potřebný ke čtení ještě zvětšuje...)
Berte to jako vysvětlení a malou omluvu, proč si tady poslední dobou pořád čtete o tom, co si myslím o knihách o totalitarismu, a proč píšu články o Sociální konstrukci reality. Prostě proto, že na jiný typ knih nějak nezbývá čas...


Samozřejmě, už se těším, až bude po zkouškovém. O prázninách budu číst normální věci - slibuju. Mám rozečteného Murakamiho Kroniku ptáčka na klíček, na kterou se moc těším. A obecně doufám, že se mi podaří vypadnout někam, kde bude špatný signál wifi a kde budu mít čas zahrabat se do postele s dobrou knihou. 
Záměrně říkám dobrou knihou. Jestli mě totiž můj nemožný time management něco naučil, tak je to fakt, že číst špatné knihy nemá cenu. Dřív jsem dočetla cokoliv, co jsem vzala do ruky. Dneska okamžitě odkládám i průměrné knihy. Thomas Brezina si u mě už neškrtne. Jenom bych ještě potřebovala dospět k vnitřnímu poznání, že prokrastinovat na Facebooku a na Twitteru je nejspíš ještě horší než ten Brezina...

Jak to máte vy? Máte čas na čtení? V jakém období svého života jste přečetli nejvíc knih?

Zdroje obrázků:





5 komentářů:

  1. Ok, můžu s tebou souhlasit, že za tenhle rok jsem zatím přečetla trestuhodně málo knih - poslední cca měsíc to má co dělat se školou. Ale trochu jinak, než píšeš ty. Vím, že kdybych teď začala číst nějakou super napínavou knihu, tak ty zkoušky nikdy neudělám. (A navíc učení dost zahrnuje čtení, a nějak by mi nešlo přepnout - tak, teď jsem dočetla svoje poznámky z hodin, a jdu se pustit do Pána prstenů nebo něčeho. To by mi fakt nesedělo.) Takže si návrat ke čtení nechávám jako dárek po zkouškovém. A co se týká zbytku roku, četla jsem, ale často jsem dávala přednost i jiným zdrojům příběhů, hlavně seriálům. Měla jsem několik týdnů Zoufalých manželek, pak zase Ztracených. V každém případě můžu říct, že až přestanu vyhledávat příběhy, číst, koukat se, tak se mnou bude konec.
    A jinak trochu nesouhlasím s tím tvým úvodem o tom, jak jsi začala číst kvalitnější literaturu a trošku to koliduje s článkem, který jsi publikovala před časem o tom, jak lidi soudí to, co čtou ostatní. Já literaturu posuzuje hlavně emocionálně. Pamatuju si, jak se mi ta knížka od Breziny líbila (i když u mě to byla spíš třeba Jacqueline Wilson a Karen McCombie), měla pro mě v té době význam, takže pro mě nemá cenu řešit, jestli je nebo není kvalitní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, seriály taky pořád sleduju. Je to jiný druh příběhů, řekla bych. Nemusí se tomu dát tolik času, je to víc pasivní... Proto je zařazuju do jiné kategorie :)
      S tou "kvalitou" to byla špatná formulace :) Máš pravdu, je to o emocionalitě. A myslela jsem to tak, že Brezina mi nic moc nedával ani v té době, kdy jsem ho četla. Četla jsem ho spíš ze setrvačnosti, z nudy - nebo nevím proč. Jiné knihy mi daly víc. I když to určitě byly knihy pro teenagery... myslím, že obecně je problém v tom, že mezi knihami pro tento věk je hodně takových, které za moc nestojí, nebo jsem se k nim dostávala právě přes ty horší. Třeba ta Cabot byla skvělá vždycky a nedám na ni dopustit. Ale z Breziny ve mně nezůstal vůbec žádný dojem a emocí to taky moc nevyvolávalo, aspoň u mě ne.

      Vymazat
  2. Já jsem hodně četla vždycky (dívčí romány šly úplně mimo mě - myslím, že jsem přečetla snad jen něco od S. Rudolfa a tím jsem skončila). Mezi mými přáteli jsem byla bohužel jediná, ostatní dávali přednost skutečnému životu, ale nevyčítali mi to. To se mi kupodivu stalo až celkem nedávno v zaměstnání - kolegové, které jsem měla nejdřív hodně ráda, nedokázali pochopit, proč místo společného vysedávání v baru a nudném tlachání o ničem raději zůstanu doma a čtu si nebo jdu cvičit nebo do biografu. Už to moji kamarádi nejsou :)
    U internetu odpočívám a někdy se u brouzdání dost zapomenu, nicméně čtení je u mě stále na prvním místě. Souhlasím s Lenkou - také si dovedu dost dobře představit, že bych jako teenager propadla hrám, chatování a trápení se u Facebooku (jako dospívající s velmi nízkým sebevědomím bych se trápila velice tím, že všichni žijí tak skvělé životy a já sedím doma a žiji mimo realitu). Jsem nesmírně ráda, že mě to minulo.
    A je skvělé odměnit se přečtením dobré knihy, na to se také často těšívám po náročném dni v práci nebo namáhavém cvičení.
    Co se týče prokrastinace - jsem v tom velmi dobrá a obdivuji Vás, že jste schopni vystudovat vysoké školy, když je svět plný takových lákavých nástrah :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na vysedávání v hospodách taky úplně nejsem... Tedy občas ráda někam zajdu, ale spíš v menším počtu lidí a s konkrétními lidmi, se kterými se "nudně netlachá" :D Pobavila jsi mě formulací, že "ostatní dávají přednost skutečnému životu" :D
      Facebook je neuvěřitelným zkreslením reality - toho, jak se všichni mají báječně. Ale musí se s tím počítat.

      No, drž nám palce, abychom ty školy opravdu vystudovali, zatím jsme teprve v procesu :D A máš pravdu, lákadel je tedy opravdu hodně. Ale zase - v dnešní době se vysokoškolské vzdělání tolik rozšiřuje, že nemít ho je v naší generaci dost diskvalifikující...

      Vymazat
  3. Jsem celkem společenská osoba, ale ráda trávím večery s lidmi, se kterými se tak často nevídám, s nimiž jsme si vzácní, v tom případě mě to baví hodně. Mí bývalí kamarádi nechápali, proč dávám přednost jiným věcem, např. těm podle nich nudným knihám před jejich společností!!! Skutečný život :) Ano, já to tak vidím i dnes :) Ale za celý den mám té reality dost často plné zuby, tak svůj volný čas trávím pokud možno mimo ni :)
    Internet při studiu určitě i pomáhá, takže budu držet palce, aby byl jen pomocníkem a ne zrádným našeptávačem, svádějícím k ďábelské prokrastinaci :)

    OdpovědětVymazat