Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

středa 27. ledna 2016

Vztahy, touhy a frustrace ukryté Pod sněhem

Kniha bez složité zápletky, ale se zamotaným propletencem rodinných vztahů: to je Pod sněhem od Petry Soukupové. Výborná kniha o tom, jak těžké je udržovat sourozenecké a partnerské vztahy, jak se každodenně vyrovnáváme se svými frustracemi a sny a jak to může dopadnout, když prostě chcete navšívit rodiče.




Tři sestry jedou na návštěvu k rodičům. Vyrážejí všechny v jednom autě: nejstarší, schopná a tvrdá Olga s rozmazleným synem, matka na plný úvazek Blanka se třemi dětmi a psem a Kristýna, nejmladší a trochu bohémská holka s hlavou plnou ženatého chlapa. Každá z nich je jiná a chce od života něco jiného (nebo si za tím jde odlišnou cestou), všechny se mají rády a zároveň se nemůžou vystát. Vzájemné antipatie a staré křivdy vyplouvají na povrch - koho mají víc rádi rodiče, kdo se líp umí oblékat, čí děti jsou hodnějí,  kdo je úspěšnější, kdo to má v životě těžší a která víc rozumí chlapům - ale cesta je dlouhá a u rodičů je čeká další překvapení.

Pod sněhem sice není jen o ženách, ale rozhodně je hlavně o jejich (našem) vnímání světa: střídají se úhly pohledů sester, jejich matky a případně některé z Blančiných dcer. Sestry jsou svým způsobem prototypem životních postojů: Olga jako ambiciózní kariéristka, Blanka matka v domácnosti, Kristýna žijící pohodlným a nevázaným životem. Postavy ale nezůstávají v prototypické podobě: jsou to velmi uvěřitelní lidé, se svými touhami a frustracemi, obavami a radostmi. Jedinečný je i způsob jejich uvažování: třeba Blančina snaha zůstávat optimistická a nezabývat se věcmi, které nemůže změnit, Kristýnino neustálá snaha vykroutit se z nepříjemných situací, Olžina posedlost zvládnutím jakékoliv situace.

Sestry navzájem soudí své životy, ale čtenář na nějaké odsudky nemá prostor, a to díky výbornému stylu, jakým je kniha napsaná. Sice mě postavy občas štvaly, ale pak se úhel pohledu překlopil a já jsem prostě chápala, proč Olga nemá sílu syna seřvat, proč Kristýna nemůže opustit toho příšerného chlapa, i když po ní jede hodně milý kluk, a proč všechny tak řeší, jak před tou druhou vypadají. Petra Soukupová prostě píše tak, že postavě vidíte až do duše, dokážete si představit sebe na jejím místě. Poznáváte se v tom, jak v každé scéně postava vystřídá tři názory na situaci, jak její myšlenky pádí dopředu a jak vznikají rozepře. Je to skvěle odpozorované a někdy vlastně až kruté ve své upřímnosti.

A potom vůbec nevadí, že celý děj stojí jenom na postavách a jejich interakcích, bez větší záplekty a už vůbec bez rozuzlení. Jde prostě o "běžnou" situaci - jak postavy jedou slavit tatínkovy narozeniny - a ty žádné velké pointy nepotřebují. I bez nich je to silná, návyková četba, které budete mít plnou hlavu ještě nějakou dobu po dočtení. A ve které se zaručeně najdete.


Moje hodnocení:

2 komentáře:

  1. Moc pěkná recenze, taky jsem ji nedávno dočetla. Akorát mě nazlobil ten konec. Tolik nezodpovězených otázek! Než mi došlo, že je to zase přesně jako v životě, takže vlastně super :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! Taky jsem čekala, jestli se k něčemu na konci doberou, ale byla jsem vlastně ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo :)

      Vymazat