Jak (ne)natočit dobrý trailer (The Newsroom, season 2)

Taky máte osobní problém s velkou částí filmových trailerů, které se na nás valí? Chápu, majít to filmaři těžké: musí nám ukázat dost na to, aby nás zaujali a my si koupili lístek do kina nebo se podívali na seriál, ale zase nesmí ukázat příliš moc a zkazit tak všechna překvapení.

Trailer k Avengers: Age of Ultron

Viděli jste první trailery k dalšímu dílu Avengers (s podtitulem Age of Ultron)? Musím říct, že mě celkem překvapilo jejich vyznění. Ale nejdřív se na ně pojďme podívat:

 

A rozšířený trailer obohacený o úvodní scénu:

 

Můj pohled na marvelovské filmy točené pod hlavičkou Avengers je ten, že jejich největší devizou je humor. Nechodím do kina, abych se dívala, jak po sobě lidi střílí a pronáší patetické řeči, pokud si nejsem jistá, že u toho bude kvalitní humor a/nebo hodně dobrý příběh. Film Avengers i další samostatné snímky pod touto značkou (třeba druhé díly Thora a Captaina Americy) měly jak příběh, tak humor, díky nimž jsem si podívanou opravdu užila. 

Z prvního traileru to ovšem vypadá, jako by humor  odjel na dovolenou. V druhém traileru už nám ukázali aspoň vtipnou první scénu, ve které se superhrdinové snaží zvednou Thorovo kladivo, ale pořád zůstává ona nálada "tohle je zatraceně závažné a tentokrát to nebude žádná sranda" - aspoň tak čtu symboly jako rozlomený štít kapitána a rozbíjení Iron Manova obleku. 

Snad jde jenom o špatné trailery, které neodpovídají konečnému vyznění filmu. Nerada bych zažila další zklamání jako u Strážců Galaxie (recenze zde). 

Film přijde do českých kin 30. dubna 2015. Navíc je potvrzené, že třetí díl s názvem Infinity War bude rozdělen na dva filmy (zatím plánované na rok 2018 a 2019).

Zdroj obrázku: http://www.mabzicle.com/2014/10/avengers-age-of-ultron-movie-trailer.html

 

The Newsroom: Zprávy, vztahy... ale hlavně ty zprávy

Novináři, televizní zpravodajství, reálné kauzy = seriál. Zní to jako neobvyklá rovnice, u které přemýšlíte, jestli opravdu může fungovat. Autor Aaron Sorkin pro HBO spojil aktraktivní prostředí elitních novinářů, zajímavé postavy a kvalitní humor, a výsledkem je chytrý seriál. 

Čekání na knihu, která je dávno napsaná (Meg Cabot: Mediátor)

Meg Cabot oznámila, že sedmý díl série Mediátor, Remembrance, vyjde 14. února 2016. I když už je nějakou dobu napsaný. Proč? Aby měla kniha dostatečný mediální prostor.

Seriály, knihy a nedostatek času

Nějakou dobu jsem se neozvala - a tenhle článek píšu hlavně proto, abych to tu zase rozhýbala. Protože, přiznejme si to - se začátke nového akademického roku se priority nás studentů posouvají od věcí, jako jsou knihy a seriály, k mnohem přízemnějším záležitostem. Sestavit si nějak rozumně rozvrh (to se mi nepovedlo), zvyknout si na nový režim (zatím selhávám) a hlavně zachovat klid, i když byste u poloviny předmětů radši předstírali, že neexistují. 

Citát týdne: Caitlin Moran, Jak být ženou

Dnes už jsem ale mnohem klidnější, protože jsem si uvědomila, že je prakticky nemožné, aby žena oponovala feminismu. Bez feminismu byste ani nesměla vést debatu o postavení ženy ve společnosti. Byla byste příliš zaneprázdněná jinými činnostmi - rodila byste dítě na podlaze v kuchyni a při tom kousala dřevěnou lžíci, abyste nerušila manžela a jeho kamaráda při hraní karet, a pak byste se znovu vrátila k plotně. Z tohoto důvodu mě skutečně rozesmívají novinářky v Daily Mailu, když denodenně bědují nad feminismem. „Zaplatili ti za to tisíc šest set liber, drahoušku," říkám si. „A vsadím se, že ty peníze přišly na tvůj účet, ne manželův." Čím více a hlasitěji ženy vystupují proti feminismu, tím více dokazují, že existuje, a současně se těší jeho pracně vydobytým privilegiím. (Moranová, C. Jak být ženou, Host 2012, vydání první, str. 84.)

Caitlin Moran - hudební recenzentka, novinářka, feministka. Kontroverzní od hlavy až k patě.
Jak být ženou není nějaká příručka o tom, jak si máte správně lakovat nehty a co si máte vzít na sebe na ten večírek, abyste tam ulovila chlapa. Je to spíš takový souhrn autorčiných názorů na typicky "ženské" záležitosti, o kterých ani ženy mezi sebou moc nemluví. Najdete tu témata jako brazilská depilace, potrat, sexismus, hrůza svateb nebo stále se zmenšující ženské spodní prádlo. Kdo čeká nudné moralizování o útlaku žen, bude zklamaný: Moran všechno vypráví s humorem a tahá z rukávu jednu historku ze svého života za druhou. Je to tak jedno z nejzábavnějších čtení, jaké se mi v poslední době dostalo do rukou.

Ano, s feminismem v podání této dámy je nemožné nesouhlasit. Není to nějaká nenávist k mužům (což je z nějakého důvodu způsob, jakým se tohle slovo poslední dobou automaticky interpretuje). Je to spíš názor, že by všichni (ženy i muži) měli mít stejné příležitosti a dělat, co chtějí. A že je šílené, aby ženy podstupovaly věci jako jsou plastické operace, zatímco muži si můžou dovolit stárnout.

Jak být ženou je přesně kniha, kterou by si měly přečíst dívky v pubertě nebo ženy, které se sebou pořád nejsou spokojená (tj. většina žen). A taky je to kniha, kterou byste, dámy, měly vzít po hlavě každého muže s patriarchálními skoly a/nebo šéfa, když vám dá o třetinu nižší plat než vašemu kolegovi.


Jak moc se mi kniha líbila:

 

Poznej čtenáře: Madlenka

 Jsem pro každé spiklenectví knížních blogerů: a tak jsem se rozhodla zapojit do projektu Poznej čtenáře, se kterým přišly blogerky Katka Brabcová (Blog Brabikate)  a Jana Benešová (blog U Margarety). Díky, děvčata - celkem jsme si tento projekt užily (a myslím, že knihovnice ve spořilovské pobočce Městské knihovny Praha, kde jsme fotily, se dobře bavily)!

Seriál Gotham: Doufat v lepší zítřky, nebo raději nesledovat?

Já vím, já vím - když se na něco až moc těšíte, tak vás to většinou zklame. Jak píše John Green v Paper Towns: "Doing stuff never feels as good as you hope it will." V případě seriálu (a knih) to nejspíš platí dvojnásob. Ale protože na tomto blogu už nějaké dva měsíce natěšeně poskakuju a vy jste byli nuceni číst moje výlevy o tom, jaký ten seriál bude, cítím jakousi povinnost shrnout, jak to s ním nakonec vypadá. Samozřejmě, jde o první díl, takže na nějakou obsáhlou kritiku není správná doba. Ale tady je ve zkratce pár bodů PRO a PROTI sledování seriálu Gotham.

Skotsko: odejít, nebo zůstat?

V předvečer referenda o odtržení Skotska od Spojeného království nemůžu nesdílet výborné video, ve kterém tenhle problém rozebírá John Oliver. Tenhle anglický komik působí na HBO v pořadu Last Week Tonight a klidně můžeme říct, že za sdílení by stál každý jeho pořad. Ale o Johnu Oliverovi jindy, dnes pojďme na to Skotsko!

Co dodat? Jsem vážně zvědavá, jak to dopadne... Ale jasný názor na tuhle věc nemám. Jen naprosto iracionální pocit, že bych ráda Skotsko viděla jako součást UK.

 Ale je tu jednoznačně světlá stránka: celá záležitost se týká Skotska a Skotsko si o ní taky samo rozhoduje. Což mi v kontextu dějin (jejich i našich) i současného dění na východě Evropy připadá jako celkem příjemná vymoženost.

Můj tip: René Nekuda rozpráví s Danielou Fischerovou

Dneska přináším jeden tip na rozhovor (a na inspirativní webové stránky, na nichž tento rozhovor najdete).

Spisovetel a učitel tvůrčího psaní René Nekuda vede rozhovory se svou učitelkou, spisovatelkou Danielou Fischerovou. Pro všechny fanoušky literatury, kteří se zároveň zajímají o proces vzniku knih a příběhů obecně, je tento Slovosled Daniely Fisherové moc zajímavým rozhovorem. 

Mimochodem, tento rozhovor celkem koresponduje s předchozím tipem na video o Tolkienovi. Oba spisovatelé očividně berou literární tvorbu a inspiraci jako něco tajemného, stojícího trochu mimo lidský svět a mimo naše běžné chápání. (Vzpomeňme si, že Tolkien Středozem nevytvářel, ale objevoval.)

A kdyby vás zajímal rozhovor z druhé strany, přečtěte si v Easy magazinu, jak jsme si jednou povídali s René Nekudou.

Citát týdne: M. Szczygiel, Libůstka

Janina Turková, žena v domácnosti, přes půl století sledovala právě to, co je všední, a tedy nenápadné. Jako první se o tom dozvěděla její dcera. Po matčině smrti roku 2000 otevřela Ewa Janeczková skříň a spatřila hromady sešitů. (Sešitů tam bylo 728, ale později se zjistilo, že jich je ještě o něco víc.) Vyšlo najevo, že matka si zapisovala všechno, co dělala. Stále, den za dnem, od roku 1943 do roku 2000 si zapisovala:

  kolikrát denně zvedla telefon a kdo volal (38 196)

  kolikrát někomu telefonovala (6257)

  kde a koho náhodou potkala a řekla mu "dobrý den" (23 397)

  kolikrá se s někým sešla (1922)

  kolik dala komu jakých dárků (5817)

  kolik jakých dárků dostala (10 868)

  kolikrát hrála bridž (1500)

  kolikrát hrála domino (19)

  kolikrát byla v divadle (110)

  kolik viděla televizních pořadů (70 042)

  a podobně.

(Citace z: M. Szczygiel: Libůstka, Máj/Dokořán 2011, 1. vydání, str. 14-15) 

Libůstka je souborem několika příběhů polských žen. Tato charakteristika na první pohled nevypadá zas tak zajímavě. Ovšem knížka je více než zajímavá: jde tu o obyčejně neobyčejné životní příběhy většinou neznámých lidí (až na jednu slavnou herečku). Máme tu příběh jednoho tajemného seznamu žen, u kterého autor nemůže přijít na spojitost mezi jmény. Ženu, která si padesát let zaznamenávala každou (pro většinu z nás bezvýznamnou) maličkost. Krásnou dámu, jež se nechává profesionálně fotit v různých šatech a kostýmech. Manželku vysokoškolského profesora, jejíž sochu nechal manžel dát na chodbu univerzity, kde se poprvé setkali. Naprosto rozdílné životní cesty dvou kamarádek, které sdílely své osudy skrz dopisy.  

V případě podobných příběhů je naprosto klíčový způsob, jakým je autor čtenářům předloží. Mariusz Szczygiel je mistr reportáží a rozhovorů Jeho pohled je laskavý - nesoudí své hrdiny, jen se jim snaží porozumět a ukázat pak jejich životy svým čtenářům. (Z jednoho jediného příběhu od tohoto autora jsem cítila negativní emoce, a to jenom implicitně - v popisu jeho setkání s Blankou Matragi. Po přečtení minipovídky Motýlí dotyk Blanky M. z knihy Láska nebeská tato dáma v mých očích klesla hodně hluboko.)  Svým stylem Szczygiel vytváří příjemnou atmosféru ve stylu "všichni jsou vítáni, vše mě zajímá, nic neodsuzuji", kvůli které se tak ráda vracím k jeho knihám.
A přenáší na nás onu úctu k nevšedně - všednímu životu. Několikrát během čtení jsem si říkala, že tohle už je fakt divný (třeba fotit se v kýčovitých skřítkovských kostýmech nebo zapisovat si návštěvu dcery do stejné kolonky, jako by si zapsala elektrikáře), ale vždycky mi po takové myšlence bylo trapně. Nakonec, proč bych to měla soudit?

A jeden rozhovor na závěr

Možná jste zaznamenali nedávný rozhovor, který se Szczygielem na DVtv vedl Martin Veselovský. Tématem byl hlavně Gottland. Velmi mě překvapilo, že ta kniha na moderátora působila pesimisticky, jako vykreslení "národa poseroutků". Na mě Szczygielovy knihy naopak působí neuvěřitelně pozitivně. Máte také na Gottland určitý vyhraněný názor? Ráda bych znala další úhly pohledu.

Jak moc se mi kniha líbila:

 

Můj tip: O Tolkienovi, jeho světě a tvorbě

O Tolkienovi a Pánu prstenů toho bylo řečeno tolik, že mi připadá zbytečné cokoliv o něm psát. Objevila jsem ale rozhovor k šedesátému výročí vydání prvního dílu trilogie, a to z neobvyklého pohledu: s religionistou Pavlem Hoškem si na Dvtv povídala Daniela Drtinová. A rozhovor stojí za zhlédnutí. Dozvíte se v něm třeba o způsobu, jakým Tolkien "objevoval" Středozemi, a co by si asi myslel o filmové adaptaci svých knih. 

Je svým způsobem zajímavé, že popularita tohoto příběhu stále trvá, navzdory v současnosti převažujícímu hodnotovému relativismu. Sama si nejsem jistá, jak moc se mi líbí to jednoznačné rozdělení na "dobro" a "zlo", "hrdiny" a "padouchy". Ale možná právě proto, že se na nás valí spousta protikladných pohledů na svět, ve kterém si to "dobro" často nejsme schopni najít, se tak rádi vracíme ke starým dobrým pohádkám a hrdinským příběhům.

Když už tu mluvíme o Tolkienovi, přidávám ještě trailer na poslední díl Hobita. Všichni už jste ho nejspíš viděli, ale i tak. Přiznávám, že předchozí díl byl na mě až moc patetický, ale k Tolkienovi to patří a před Vánocemi (premiéra má být 11.12.) se trocha patosu snese.

Citát týdne: R. Fulghum, Vzpomínky na jedno dobrodružství

Mým dětem je mé počínání trapné. O tom, jak trávím čas, se mnou nemluví. Je jim to jasné. Jenže oni jsou vesměs srabi a bábovky středního věku. Nikdy se nepídí po podrobnostech.
Nanejvýš si to můžu představovat.
"A co teď dělá táta?"
"No, zrovna je posledlej hodinama tanga - třikrát týdně je ve městě do tří do rána."
"Začal blbnout? Je to senilita?"
"Nevím, ale trochu ulítává."

A co má být?
Co je špatného na "ulítávání"? 
Ulítávání není nemorální ani ilegální. Budou si pro mě teda muset přijet do Buenos Aires, protože už se všechno rozvolnilo tak, že nedržím pohromadě a ocitl jsem se na vozíku?
Taky bych moh umřít za dusné noci při tanci ve sklepní putyce u přístavu, když se kolem mě bude rozpálená Hispánka obtáčet jak anakonda.
No a co?

(Citáce z: Fulghum: Vzpomínky na jedno dobrodružství. Vydalo Argo, 2013, 1. vydání. Str. 22)

   Robert Fulghum a jeho nezdolná radost ze života. Jeho knihy mi vždy na několik dní zlepší náladu, a tak po nich sahám pořád znova a znova.

   Jeho poslední, tangové příběhy jsou až překvapivě dobré. Proč překvapivě? Před několika lety jsem se snažila číst trilogii Třetí přání (ano, ty příšerně tlusté knihy, které v knihovně tak kontrastují s tenkými svazky povídkových knížeček jako je Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Už hořela, když jsem si do ní lehal atd.). Nedočetla jsem ani první díl. Ta kniha se tvářila jako román, předsírala, že se v ní něco děje, ale byla to nuda a postavy mě nezajímaly. Proto jsem byla skeptická i ve chvíli, kdy se mi do ruky dostal povídkový román Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Ale vyklubala se z toho jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla.

   Drž mě pevně, miluj mě zlehka je fikce, ovšem založená na Fulghumových zkušenostech se světem tanečníků tanga. Je to kniha plná laskavých příběhů lidí pohybujících se okolo jedné tančírny jménem Century. Kouzelný svět přenesený na papír. Pokud nejste zrovna velcí čtenáři, ale máte zájem o svět tanga, velmi doporučuji zajít do Městských divadel pražských na divadelní inscenaci podle této knihy. Je neméně povedená a tančí se v ní opravdu dost.

   Vzpomínky na jedno dobrodružství je naopak kniha podobající se jeho dřívějším fejetonovo-povídkovým sbírkám, jen jsou příběhy zarámované jedním tématem. Fulghum přináší střípky ze svého života v Buenos Aires: tango, lidé, které potkal, cesty, které podnikl. Navíc je doplněná o krásné ilustrace, které namalovala Willow Bader, tanečnice tanga a jeho manželka, kterou si vzal po návratu z Argentiny. (Jde o tu paní tančící s Fulghumem na obálce knihy.)

Pořád je co objevovat

   Fulghum je výborný pozorovatel, ale hlavně statečný objevitel. Kdyby žil v patnáctém, šestnáctém století, tak brázdí oceány a hledá nové země. Protože ale žije ve 20. a 21. století, musí objevovat obyčejnější věci, jako je život ostatních lidí, jiné kultury a divné věci, které většinu lidí nenapadne zkoušet. 

   Proto je pro nás jeho vyprávění fascinující. V jednom svém dřívějším článku jsem se snažila dokázat, že ho mají Češi rádi, protože by svým dílem klidně mohl zapadat do plejády našich nejlepších spisovatelů každodennosti. Za tím tvrzením si stojím, i když dodávám, že Fulghumova "každodennost" se čím dál tím víc přesouvá do sféry toho, co ostatní lidé chápou jako totální exotiku nebo přinejmenším extravaganci. Nevím, co si váš dědeček přeje k sedmdesátinám, ale pravděpodobně to nebude několikaměsíční pobyt v Argentině, aby se tam učil tango. Taky asi váš dědeček nemá potřebu brát v Argentině hodiny provazochodectví. Nebo jet lodí k mysu Horn po trase Darwinova Beagla. A tak bychom mohli pokračovat.

  Ať už bereme Fulguma za potrhlého blázna nebo obdivuhodného dobrodruha, jeho knihy jsou pohlazením po duši. A co víc - jejich kvalita je čím dál tím lepší. A jejich vliv na moji osobu čím dál tím větší. Ano, přemýšlím, že bych... možná... mohla zase začít chodit tancovat. Ne nezbytně tango. Ale třeba nějaký latinskoamerický tanec.
  Jak to ten Fulghum dělá?! 

Jak moc se mi kniha líbila:

 

  

Seriál Emma Approved potvrzuje zajímavost vlogového formátu seriálů

Zajímají vás neobvyklé seriálové nebo filmové počiny? Pak by vám rozhodně neměla uniknout Pemberley Digital, společnost produkující "timeless stories in innovative ways". Začali adaptacemi příběhů Jane Austen (Pýcha a předsudek, Emma, Sanditon), ale v současnosti běží také jejich verze Frankensteina. Nebudu lhát, všechno to nestíhám sledovat - takže pojďme se teď bavit hlavně o Emmě.

Karel Čapek, O knižním umění: O ošklivých knihách a nekulturních čtenářích

   Knižní konzument dneška potřebuje knih jen k tomu, aby jimi ukojil svůj literární hlad; pak nejsou mu ničím více než papírem.

   Dnešní čtenář je podoben jedlíkovi z nejnižších vrstev, jenž se stejnou chutí poslouží si z plecháče, z mastného papíru nebo ze špinavé dlaně. Lhostejno, z čeho jí: jen když jí. Jak kniha vypadá, jak upravená číše, z níž píti bylo mu dáno, neleží v jeho zájmu.

   Toť úpadek čtenářského umění, hanebná krída vkusu devatenáctého století, literární žravost neštítící se nejošklivějšího servírování.

Kritika knižní kultury v jazyce, který považujeme za vrchol krásné češtiny, a z pera spisovatele, který (alespoň podle mě) představuje vrchol české literatury. Opravdu mě překvapilo, když jsem tento text našla v souboru O umění a kultuře I, který představuje souhrn Čapkovy novinářské tvorby z let 1907 až 1918. Takto vytržený citát působí jako ono věčné nadávání a vzdychání, že dříve bylo líp. Pokud byste ale četli dál, zjistili byste, že kritika knižní kultury Čapkovi slouží hlavně jako předehra k pochvale některých vydavatelů, kteří se vrací k poctivému, uměleckému ztvárnění knih.   

  Dobové chválení jednotlivých malířů a vydavatelů pro nás ale není tak zajímavé jako kritika knižní kultury jeho doby. Nejdřív vyzdvihuje způsob, jakým národy v minulosti dbaly na úpravu knih, a pak píše o své současniti, že:

Nyní, když ochabl zájem o vše půvabné a umělecké, ochabl i zájem o uměleckou knižní výpravu. Dnešní knihy jsou potištěné papírové hadry - určené méně pro bibliotéky než pro klozety, ničemné svazky papíru, hanebná knižní fabrikace beze všech uměleckých nároků.

Nevím, jak vy, ale já před sebou při čtení tohoto textu vidím pulty knihkupectví zaplněné paperbackovými vydáními knih. Musím přiznat, že na paperbacky nemám úplně vyhraněný názor - jako člověk, který s sebou knihy bere všude, oceňuji jejich lehkost a skladnost. Na druhou stranu, sice bych si v paperbacku přečetla třeba knihu od Meg Cabot, která se zhltne na posezení, ale u těžší, hodnotnější četby dávám přednost poctivé vazbě. Pořádné pevné desky a příhodný design prostě podpoří dojem z knihy. Paperbacky silně zavání onou "hanebnou knižní fabrikací"...

Hanebná knižní fabrikace dnešní doby

Ilustrace jako obrazy trhových písničkářů

A ještě jedna poznámka o ilustracích, které Čapek kritizuje:

Neboť naše hodné, naše dobrosrdečné publikum žádá si ilustrací, jež komentují text stejně naivně jako informační obrazy trhových písničkářů.

Tedy, to je úplná kritika principu "dejme zákazníkovi, co si žádá"! Čapek očividně není příliš velkým zastáncem toho, aby trh produkoval podle poptávky... U této věty si navíc vždycky s pobavením vzpomenu na laciné obaly knih z červených knihoven, ke kterým se ilustrátoři očividně nepřiblížili ani na kilometr: jejich "informační obrazy" představují lidi s jinak barevnými vlasy, jinou postavou a vůbec velmi odlišné typy od hrdinů samotných knih. 

V citování Karla Čapka bychom tu mohli pokračovat do nekonečna. Uzavřela bych to tím, že jsou stále aktuální nejen jeho knihy a scénáře, ale i novinové sloupky - a to je podle mě vrchol umění.    

Jak moc se mi kniha líbila:

 

 

  

Tourism Forever: Cesta do Čapkovy Anglie kontrastů

Začetla jsem se do Čapkových Anglických listů, abych zjistila, jaký názor má můj oblíbený autor na moji oblíbenou zemi. Od dob, kdy Čapek cestoval po Spojeném království, se toho očividně hodně změnilo - i když podle toho, co píše, jsme se změnili spíš my Češi než Angličané.

Nechte se nalákat na výlet! 

Destinace: Spojené království.
Průvodce: Karel Čapek.
Čas: rok 1924.
Místo setkání: původně sloupky pro Lidové noviny, dnes v kniží podobě.
Náplň cesty: Břitký a zábavný pohled na všechno anglického od trávníků, jídla a anglické neděle po Londýn, Angličany a politiku.

Pohled novináře

Snad nejpřekvapivější pro mě bylo, jak kriticky tuto zemi vidí. Musím přiznat, že jsem nečetla jeho další cestopisy, takže zatím nemůžu srovnávat s jeho vztahy k dalším zemím.

Anglie je pro Čapka ze všeho nejvíc zemí velkých kontrastů, což je postřeh, který i po devadesáti lety nelze než podepsat:

Je nejkrásnější a zároveň nejošklivější ze všech zemí, které jsem kdy viděl. Vyvinula nejhroznější moderní industrialism a přitom uchovala nejpůvodnější bukolický život. Je nejdemokratičtější ze všech národů a přitom má v úctě nejstarší přežitky aristokracie. Je zároveň puritánsky vážná i dětinsky veselá. Má v sobě nejvíc tolerance a zároveň nejvíc předsudků. Je nejsvětovější ze všech států, ale přesto nejméně zbavená lokálních a
provinciálních citů a zájmů. Její obyvatelé jsou neobyčejně plaší a zároveň neobyčejně sebevědomí. Spojují v sobě maximum osobní svobody s maximem loajality. Anglický život je utkán ze střízlivého common sense a z iracionalismu Alicina světa divů. A tak dále. Anglie je země paradoxů; proto zůstává zemí tajemnou. 

Země kontrastů z mého pohledu: romantická katedrála v Bathu...

... a kostel s věží jako továrna v Birminghamu, kde vyrůstá z industriální zástavby.

Krásná příroda, zklamání z Baker Street 

Čapek na Anglii obdivuje její majestátní stromy i přírodu (která je podle něj ale hanebně málo obdělávaná), zatímco očividně nesnáší ruch Londýna. Krásná, nedotčené vypadající krajina přetrvala, ale Londýn je dnes podle všeho dost jiný, i když iritující dopravní zácpy zůstávají. Následující situace by se mu dnes rozhodně nestala:

  Ovšemže jsem se byl podívat na Baker Street, a vrátil jsem se strašlivě zklamán. Není tam ani stopy po Sherlocku Holmesovi; je to bezpříkladně počestná obchodní ulice, jež nemá vyššího cíle než ústit do Regent’s Parku, což se jí po dlouhém úsilí téměř povede.

Čapek ve dvacátých letech tedy přišel o možnost zaplatit nehorázné vstupné za prohlídku muzea Sherlocka Holmese a odnést si předraženou napodobeninu jeho čepice. Ovšem už se nevyhnul zevrubné prohlídce katedrál, všemožných muzejí i hradů. Tourism forever.

Zdvořilí, uzavření, za všech okolností angličtí

Snad nejvíc zarážející pasáží je pro mě ta, kde mluví o Angličanech. Nejdříve vyzdvihuje jejich zvyk být "angličtí" za každých okolností, v čemž vidí neschopnost přizpůsobit se jiným zvykům a národům, být prostě vždycky jen Angličanem:

Tento národ mořeplavců, cestovatelů a kolonistů nedovede vykročit z Anglie; veze ji s sebou, ať jede na rovník, nebo na severní pól. Nikdy se nedovede přiblížit k jiným národům a k jejich životu. Je kosmopolitou potud, pokud v tomto vesmíru jsou anglicky mluvící sklepníci, anglické golf-grounds, anglická snídaně a pokud možno anglická společnost.

Angličtí za všech okolností

Pokračuje pak popisem anglické uzavřenost, která je pro mě z dnešního pohledu velmi úsměvná:

Ve voze se mnou seděl jeden muž, ale nepodíval se na mne a vůbec se se mnou nedal do
řeči a nepočal se vyptávat, kam jedu a co tam chci./.../ V té zemi mají lidé zvyk mlčet a neradi se seznamují. Ale když jsem chtěl vystoupit z vlaku, vstal ten muž a pomohl mi s mými zavazadly, aniž na mne promluvil nebo se na mne jen podíval.

Pokud můžu soudit, tak Angličané, které jsme my potkávali ve vlacích, tak úplně nemluvní nebyli. Zvlášť starší generace se mezi sebou ráda dávala do řeči. Z tohoto pohledu se obávám, že jsme se od Čapkovy doby stali síše my částečnými Angličany: bez očního kontaktu a řečí s cizinci se obejdeme, ale bez pomoci ostatním většinou také.

Ať už máte na Anglii a Angličany jakýkoliv názor, číst Čapkův pohled je velmi zábavné. Když už nic jiného, doporučuju přečíst si kapitolu o Hyde Parku. Anebo prostě namátkou otevřít Anglické listy a začíst se. Zábava zaručena.

Jak moc se mi tenhle cestopis líbil:

 

Připomínám, že kompletní dílo Karla Čapka je ke stažení na stránkách Městské knihovny Praha.   

  

Pár poznámek k Batman V Superman movie

Zdá se vám, že je na tomhle blogu trochu přebatmanováno? Tak to máte pravdu. Je to hlavně proto, že mám tohohle komiksového hrdinu fakt ráda. Batmana není nikdy dost. Tedy... až na vzácné chvíle. Třeba ty, kdy se ho chystají dát v podobě Bena Afflecka do filmu se Supermanem.

Ano, přesně tak. Z představy filmu Batman V Superman: Dawn of Justice jsem poněkud rozpačitá. Nový teaser moji nechuť ještě zvětšil. Posuďte sami:

Co konkrétně mi leží v žaludku? Shrnu to do pár bodů.

1. Ben Affleck.

Má to těžké, to nepopírám. A taky nepopírám, že bych nebyla pro roli Batmana nadšená žádným hercem, který se nejmenuje Christian Bale. (Protože, řekněme si to narovinu - Bale byl prostě nejlepší.) Nemám nic proti Affleckovi v romantických komediích. Ale to, co předvádí v teaseru, mi připadá jako parodie na Bruce Wayna, a to ještě jenom proto, že vím, že to má být Bruce Wayne.

2. Zápletka.

Máme teaser, máme obsazení - ale netušíme, o čem ten film bude. Má se v něm objevit Wonder Woman (což je fajn) a snad i další hrdinové z League Justice. Snad aby nezůstali pozadu za Marvelem. (Pozdě, už jsou sakra pozadu...). Ale o co tam má jít? Možná mám být kvůli nedostatku informací napnutá, ale jsem jedině napružená.
Takže, jak chtějí do příběhu narvat vedlejší (ale důležité) postavy, jako je Jim Gordon nebo třeba Lois Lane? A hlavně - proč má Batman bojovat se Supermanem? Mám svoji malou teorii, která říká, že proti Supermanovu v této poslední verzi s obličejem Henryho Cavilla má chuť bojovat každý. Ale mám tušení, že to nebude ten důvod. Čímž plně navazujeme na další bod:

3. Superman, verze Man of Steel.

Poslední verzi Supermana prostě nemám ráda. Ten film mě vytáčí. Bere se až příliš vážně - a u létajícího chlápka ve směšném červeno-modrém oblečení to působí divně. Mám ráda Supermana v podání Christophera Reeva, který je tak hezky staromódní a kterého - možná spíš díky časovému odstupu od natočení - bereme s rezervou. Man of Steel je neustále vážný, má patriotické řeči a na mě působí jako karikatura. Film Man of Steel byl pravděpodobně záměrně točený v duchu Temného rytíře, ale tyhle dvě postavy jsou příliš jiné a jejich příběhy musí mít jinou atmosféru... 

Takže to byly zhruba moje důvody, proč nehodlám jít do kina na Batman V Superman movie. Třeba mě ještě dalším trailerem přesvědčí, abych změnila názor: Premiéra je naplánovaná na březen 2016, takže času mají opravdu hodně. Možná až moc na to, aby začali vypouštět teasery a dráždit fanoušky, kteří by si rádi uchovali představy založené na Nolanově trilogii.

(A slibuju, že začnu psát taky o něčem, co se netýká Batmana. Opravdu začnu!)

Seriál Gotham už se blíží!

Premiéra seriálu Gotham je v televizi Fox naplánovaná už na 22. září. V minulém článku jsem psala o tom, jaký má být děj a co od tohoto seriálu čekat. Teď je snad ta správná doba podívat se na další videa, která televize Fox pustila do éteru.

Gotham - First Look

Zatím nejzajímavější zveřejněné video je mixem ukázek a rozhovorů s producenty a herci. Samozřejmě je plné poplácávání se po zádech, jak dobrou věc točí a jak by diváci neměli minout ani jeden díl. Přesto ukazují pár zajímavých nových scén a dávají víc nahlédnout do stylu, v jakém se bude seriál odehrávat. Vypadá to, že v prvních epizodách budou postupně představováni gothamští záporáci a ti se pak budou v průběhu dílů vyvíjet. Jenom se děsím toho, aby celý seriál nedopadl jako Once Upon a Time, který jsme nedávno definitivně přestala sledovat. Tedy seriál, který má sice dobrou výchozí zápletku a prostředí, ale pak na sebe nabalí tolik postav, že jejich příběhy nestačíte sledovat, protože se podivně zamotávají a příběh jedné postavy pokračuje deset epizod po tom, co začal. Nejen že je to složité na sledování, ale navíc pro diváka čekání na jeho oblíbené postavy nestojí za přetrpění zápletek jiných hrdinů. Tak snad bude Gotham lepší...   

 Fish Mooney:  All Hail The Queen

Další video ukazuje postavu, která je v tomto Batmanovském světě spíš neznámá, ale zatím vypadá jako jedna z těch zajímavějších. Fish Mooney (Jada Pinkett Smith) vlastní noční klub a je jednou z nemilosrdných šéfů podsvětí.Vypadá to tedy, že přestože pro nás známější postavy jako Catwoman nebo Poison Ivy jsou stejně jako Bruce Wayne ještě děti, seriál bude mít svou silnou ženskou postavu.

 A další trailer...

... pro opravdu natěšené fanoušky světa DC Comics. Většina scén už byla v předchozích trailerech.

Takže doufám, že se těšíte aspoň tak jako já a dáte tomuhle seriálu šanci!

 

Po stopách Jane Austen? Jedině do Chawtonu

Jste fanoušky (nebo spíš fanynkami) knih Jane Austen? Chcete se vydat po jejích stopách? Jedním z prvních míst, které vás asi napadne, je Bath - město, o kterém ve svých knihách často psala jako o společenském centru, kde byly dívky uváděny do společnosti. Ovšem pozor: Bath je nádherné město s úžasnou atmosférou, které ale Jane Austen neměla ráda. Nenechte se mýlit všemi těmi turistickými atrakcemi spojenými s její osobou, na které v Bathu můžete narazit. Za dob Austen se podoba Bathu teprve utvářela a bylo to hlučné, rušné místo plně nedostavěných domů a neopravených cest. 

Austen podle všeho preferovala klid na vesnici, kde se také mohla nerušeně věnovat psaní. Přesně takové místo představuje Chawton - vesnice, kde strávila posledních osm let svého života. Za tu dobu napsala nebo vydala svá hlavní díla.

Dům v Chawtonu

Místo zakleté v čase

Řekněme to rovnou: z pohledu turisty je Chawton tak trochu konec světa. Pokud to zrovna není jedna ze zastávek vašeho zájezdu s vlastním autobusem, pak bude jenom snaha dostat se do Chawtonu malým dobrodružstvím. Já jsem absolvovala cestu z Bathu, který se podle mapy zdá být celkem blízko, ale stejně strávíte necelé tři hodiny cestou vlakem, třemi přestupy a pak chůzí z nějbližšího městečka jménem Alton.  Na druhou stranu musím říct, že se ta cesta vyplatila: v Altonu konečně objevíte tu správnou odbočku, projdete pod mostem - a jste najednou jako kouzlem v Chawtonu, místě, kde se zastavil čas. A to doslova.

Z normálního anglického městečka, jakým je Alton, se ocitnete ve vesničce s doškovými střechami, starými domy, anglickými zahrádkami a polem, kde hrají bíle oblečení muži kriket. Něco více anglického si těžko umím představit. 

Součást domu Austenů

Takový chudý domek

Jane Austen domek v Chawtonu považovala za spíše skromné sídlo. Tedy, abychom tuto skutečnost uvedli na pravou míru: mělo několik budov (včetně hospodářských) a počet pokojů, který bychom za skromný rozhodně nepovažovali.

Dům je zachovaný v původním duchu, s vystaveným oblečením, dopisy, dobovým nábytkem. Navíc tu uvidíte krásné ilustrace z jejích knih a občas i poznámky o souvislostech mezi životem autorky a dějem jejích knih (zvlášť velká inspirace vlastním životem je zmiňovaná u knihy Mansfield Park). Pokud máte chuť, můžete posedět v knihovničce a začíst se do jejích knih nebo si sednout v zahradě domku. Dámy si můžou vyzkoušet šaty z té doby. Tedy, neodolala jsem a vyzkoušela klobouk, ale turistky chodící po domě a okolí v georgiánských šatech, to bylo trochu divný.

Krátce řečeno - to místo je ráj pro čtenáře (čtenářky) Jane Austen. Autobusy jich tam vyklápějí desítky každých pár minut. Ovšem pokud se do těch míst vydáte, velmi doporučuji nejet se zájezdem. Unikne vám pak hodně z krásy vesnice, která je nádherně zachovalá a zajímavá i pro lidi netknuté obdivem k Austen. Nejspíš si nebudete mít čas sednout do roztomilé, kýčovité kavárny naproti domku. Přijdete o velkou část atmosféry - a to by byla škoda.

Anglický venkov a kriket

                                

Psací stůl Jane Austen

    

Citát týdne: Terry Pratchett, Národ

"Věříte v Ima, pane?" zeptal se chlapec.
"Aha, obvyklá otázka. Konečně jsme k tomu došli. Mau kdysi řekl, že Imo nás učinil dost chytrými, abychom přišli na to, že neexistuje."

Terry Pratchett, klasik současné humoristické fantasy literatury a autor geniálního humoru. Jeho nejznámějšímu knihami jsou samozřejmě ty z cyklu Zeměplochy, kterých už je čtyřicet. Ne, nikdy nepochopím, jak někdo může napsat tolik knih, které si navíc drží velmi vysokou úroveň a překypují inteligentními vtipy, jež vždycky fungují.

Výše napsaný citát je z knihy Národ, která stojí mimo sérii Zeměplochy. Jde o milý příběh kluka z "přírodního národa" nedotknutého civilizací a dívky dotčené civilizací až hodně, která ztroskotá na jeho ostrově.Asi si umíte představit, že v takovémto střetu kultur nebude nouze o humor. 

Proč ale právě tento citát? Mám pocit, že krásně ilustruje Pratchettův smysl pro humor. Lehká absurdita, satira na běžné situace a obyčejné rozhovory dovedená do extrému. Druhým důležitým rysem jeho humoru je podle mě laskavost, s jakou se dívá na svět a na svoje hrdiny, kteří jsou všechno, jenom ne dokonalí (ale to je na nich právě krásné).   

Co dodat? Pratchett se v Citátech týdne určitě neobjevuje naposledy. A nemůžu nepřidat z knihy Národ ještě jeden úryvek: 

Co měl vlastně člověk dělat s dívkami? Když jste byli chlapec, měli jste se od nich držet dál, ale Mau slyšel, že jako dospělý muž dostane úplně jiné pokyny.

Jak moc se mi Národ líbil: