Po stopách J.K. Rowling? Do Edinburghu!

Edinburgh je nádherné město, plné kultury, úžasné architektury a historie. Ale nám knihomolům nabízí ještě něco víc - spoustu velkých spisovatelských osobností! Tak třeba sir Walter Scott je skotským národním hrdinou, kterému jenom v Edinburghu postavili několik soch a pomníků, z nichž ten nejvyšší měří šedesát dva metrů. Taky tu můžete narazit na stopy Roberta Luise Stevensona a Roberta Burnse. Nebo na Adama Smithe, pokud jste fanoušky ekonomie nebo etiky. Ale hlavně - fanfáry - na místa spojená s J. K. Rowling!

O JKR a jejím pobytu v Edinburghu koluje tolik pověstí, že se vůbec nemá cenu zabývat tím, co je pravda a co ne. Tak třeba, ve vlaku do Edinburghu ji prý napadl celý koncept knih o Harry Potterovi. V Edinburghu pak bydlela ve špatných podmínkách, neměla dost peněz na topení, a tak chodila psát do kavárny, kde vznikal první díl HP. Těžko říct, co je pravda a co je přikrášlené - každopádně Elephant House, ona kavárna, z této pověsti velmi těží. 

Elephant House - místo zrodu Harryho Pottera

Elephant House je turisticky velmi vytížené místo. Nemůžete ho minout a nedat si tam aspoň kafe. Je to navíc moc příjemná kavárna, s velmi dobrou kávou a hezkým interiérem - takže i když nemáte pocit, že je pro vás HP naprosto životně zásadní, můžete si návštěvu kavárny patřičně užít. Pokud máte štěstí, tak vás navíc posadí k jednomu ze stolků s šuplíkem, v němž je k dispozici pero a papír - abyste taky mohli napsat svůj vlastní bestseller! (Ne, přiznávám, že žádný geniální nápad na knihu jsem tam nedostala. Shame on me!)

Elephant House - interiér

Pokud už v Elephant House budete, nezapomeňte si zajít na toaletu. Ne, nejsem divná. Opravdu jděte. Kabinky jsou totiž samotnými návštěvníky popsané citáty z HP a vzkazy o tom, jak jim tahle série změnila život. Pro skalní fanoušky úplný ráj!  

Toaleta Elephant House

Samozřejmě, Elephant House turistické místo - mají nástěnku s výstřižky novin o JKR, prodávají placky s nápisem Elephant House a snad i trička a hrníčky. Ale co na tom - jde o příjemné  místo, které je škoda minout.

Když vyjdete řádně posílení kávou, můžete v Edinburghu zajít na hřbitov Greyfriars Kirkyard, který je hned za kavárnou. Ano, další místo klíčové pro kariéru Rowling a pro její fanoušky. Na hrobech totiž najdete jména, která použila pro své postavy (i když třeba trochu změnila spelling). Turisty nejvyhledávanější hrob patří samotnému Tomu Riddleovi. Špatné na tom ovšem je, že turisti ke hrobům nejen dávají vzkazy a dárky, ale hlavně je ničí. V tomto ohledu Rowling městu službu neudělala.  

Hrob Toma Riddla. (Před ním v zemi vyryté "Voldemort")

A jestli ještě pořád nemáte dost spojení JKR a Edinburghu, pak můžete přes hřbitovní zeď nahlédnou směrem k nyní soukromé škole, o které se říká, že je předobrazem Bradavic. Každopádně vypadá jako hrad. Bohužel se nám nepodařilo vypátrat, zda se jim taky pohybují schodiště.

Inspirace pro Bradavice?

Místa spojená s JKR jsou nejen zajímavá pro její fanoušky, ale zároveň možná ukazují, jak takové spisovatelská mysl funguje. Tady jeden podnět v podobě budovy školy, tady další v podobě jmen, a fantazie se rozjíždí. Anebo se tu spíš ukazuje, jak funguje fantazie fanoušků a lovců senzací, kteří všude hledají stopy po slavné osobnosti? Ať už je to jakkoliv, Edinburgh je skvělé místo pro všechny literární nadšence.

Citát týdne: John Irving, Svět podle Garpa

"U většiny knížek člověk ví, že se nestane nic," řekla Jillsy. "Panebóže, to vy přece moc dobře znáte. U jinejch," pokračovala," "zas člověk ví, co se stane, takže je stejně nemusí číst. Ale tahle knížka," prohlásila Jillsy, "ta je tak chorobná, že člověk sice ví, že se něco přihodí, ale nedovede si vůbec představit co. To by člověk musel bejt stejně chorobnej jako ta knížka, aby si představil, co se v ní stane." /.../ "Až z toho bude knížka," ukázala na rukopis, "měla bych ráda vlastní výtisk." /.../

"Panebóže," pravila Jillsy unaveně, jako by s ním už začínala ztrácet trpělivost. "Vono to působí hrozně pravdivě."

Tento konkrétní citát z Irvinga jsem vybrala proto, že podle mě dokonale vystihuje nejen tvorbu T.S. Garpa, fiktivního spisovatele, o kterém je v úryvku řeč, ale také knihy samotného Johna Irvinga.

John Irving - jméno, kterým většinou odbydu lidi, kteří mají pocit, že musím mít jednoho nejoblíbenějšího autora. Irving je fascinující autor, jehož knihy se čtou samy - jeho styl pro mě představuje vrchol čtenářského potěšení. Ovšem čtenář musí nejdřív přijmout vyhrocenou logiku jejich vyprávění a nechat se jím pohltit. Ne nadarmo se Irvingovy romány dostaly do kategorie "groteskního románu". Ale pojďme krátce shrnout, o čem je Svět podle Garpa a na co ukázka odkazuje.
Svět podle Garpa pojednává, jak bývá u Irvinga dobrým zvykem, o celé životní dráze hlavní postavy. T.S. Garp je spisovatel, jehož knihy nejsou určené pro příliš mainstreamové publikum. Proslaví ho až kniha, o které ví, že není úplně v jeho stylu a nedosahuje jeho kvalit, ale která z něj udělá slavného a bohatého člověka - ta kniha, o které mluví Jillsy v citátu. Jejím hlavním tématem je znásilnění a následné tragické vyrovnávání se rodiny s tímto traumatem. Celý příběh je přitom napsaný velmi syrovým a drsným způsobem (Svět podle Garpa je proložen ukázkami) a také zabíhá do grotesky.
Jillsy je jednou z mnoha vedlejších postav, které knihou procházejí, a každopádně jednou z nejzajímavějších. Je to uklízečka, ale také velký poklad Garpova nakladatele Wolfa: nakladatel jí dává číst rukopisy a podle její reakce pozná, zda se kniha bude prodávat, či nikoliv. V tomto případě ovšem Jillsy Wolfa mate: na jednu stranu říká, že jde o hroznou prasárnu a úchylné čtení, takže knihu radikálně odsuzuje, na druhou stranu je tím však fascinovaná, nemůže se odtrhnout a chce si knihu přečíst v budoucnu znovu. Dá se říct, že podobný vztah mám obecně k Irvingovým knihám: jsou divné, velmi často perverzní, ale fascinující a přitažlivé. Jak říká Jillsy: "Vono to působí hrozně pravdivě."

Ale protože mi připadá trochu divné ukončit tenhle příspěvek, aniž by zde byl citát přímo od hlavního hrdiny, přihazuji ze široké škály svých oblíbených pasáží ještě jeden zvlášť povedený úryvek, přímo z pera T. S. Garpa:

"Ať už byla ta moje sakramentská poslední slova jaká chtěla, prosím vás, řekněte, že to byla tato: 'Vždycky jsem věděl, že snaha dosáhnout dokonalosti je smrtelný návyk.'"

Co se k tomuhle dá dodat...?


Jak moc se mi kniha líbila:

 

 

Jane Austen a svět jejích raných próz

Sbírka raných textů Jane Austen, nazvaná Láska a přátelství a jiné prózy, vyvolává spíše než uspokojení z četby otázky o účelu a oprávněnosti zveřejňování prací, které sama autorka nepovažovala za hodné publikování.

Citát týdne: John Green, The Fault in Our Stars

I want to leave a mark.
But Van Houten: The marks human leave are too often scars.
We´re as likely to hurt the universe as we are to help it, and we´re not likely to do either.

John Green - spisovatel, jehož knihy byste mohli rozstříhat a jednotlivé části si nalepit na zeď jako citáty. Zvlášť to platí o The Fault in Our Stars (v českém překladu Hvězdy nám nepřály), knize, která se nedávno dočkala své (velmi dobře udělané) filmové adaptace. Ale i další Greenovy knihy jsou výborné: v mojí citátové galerii v tuto chvíl úryvky z jeho knih dominují (hned po nich jsou citáty Carla Sagana).

O čem je The Fault in Our Stars? Předem upozorňuji, že jakékoliv shrnutí do pár vět musí nutně působit velmi zjednodušeně a jako jedno velké klišé, což bych velmi nerada. Můžu leda doporučit svoji dřívější recenzi v Easy magazinu. Kdybyste mě ale nutili, tak bych asi řekla, že hlavní postavou je puberťačka Hazel, která umírá na rakovinu, a že v podpůrné skupině potká sympatického kluka jménem Gus. A že jde o "nejvtipnější smutný příběh", jak knihu překřtili recenzenti. Ať už to zní jakkoliv zvláštně, doporučuju si ji přečíst, nebo se aspoň podívat na film. K obojímu si nezapomeňte připravit hodně kapesníčků.

Ale proč právě tento citát? TFIOS je plné existenciálních úvah, jaké si občas pokládá každý člověk, ovšem v případě hrdinů bojujících s rakovinou jsou tyto otázky samozřejmě mnohem naléhavější. Co je cílem života? Jak žít? Má to všechno nějaký smysl? TFIOS můžete považovat za romantiku (to je nejzjevnější rovina), ale příběh je mnohem hlubší a naléhavější. Úvaha o zanechání stopy na tomto světě je jedním z hlavních motivů (aspoň z mého pohledu) a objevuje se v příběhu v několika variacích.

But what we want is to be noticed by the universe, to have the universe give a shit what happens to us - not the collective idea of sentient life but each of us, as individuals.

Jedním z východisek je pak tato myšlenka:

The real heroes anyway aren´t the people doing things, the real heroes are the people NOTICING things, paying attention.

Samozřejmě, můžete mít na celou záležitost úplně jiný názor, než k jakému dojdou postavy příběhu. Tuto linii jsem vybrala hlavně pro ilustraci způsobu, jakým je kniha psaná, a myšlenek, jakými se příběh zaobírá.

Nezbývá než popřát zajímavé čtení/sledování všem, kdo se do knihy/filmu pustí!

Trailer na film

Dveře mého pokoje s plakátem od sestřenky

Jak moc mám knihu ráda:

 

Seriál Gotham už na podzim!

Komiksy a hlavně jejich filmové adaptace jsou v módě - to je jasné snad všem, kdo trochu sledují novinky v kinech. Po úspěšných adaptacích Avengerů, kteří mají i svůj seriál Agents of S.H.I.E.L.D., chystá konkurenční komiksový svět DC Comics obývaný Batmanem také svou seriálovou podobu, pojmenovanou jednoduše jako Gotham.

Seriál Gotham nemá být typickým pohledem na dění v tomto městě, jak nám ho představují starší filmy o Batmanovi (např. od Tima Burtona) nebo novější Nolanova verze. Tentokrát nás filmaři posouvají do doby, kdy byl Bruce Wayne (alias Batman) malý kluk. Hlavní postavou je Jim Gordon, policista, který začne vyšetřovat vraždu Waynových. Uvidíme tak mladší verze všech dobře známých komiksových postav, včetně Seliny Kyle (Catwoman) nebo Oswalda Cobblepota (Penguin). Podle traileru to vypadá, že opět půjde o boj se zločinci, dobro verzus zlo, zachování si morální integrity - prostě tradiční komiksové komponenty, jenom víc přenesené do prostředí policie.

Staronové postavy

Podle všeho, co je možné o seriálu zjistit, se zdá, že s původními charaktery některých postav si filmaři moc hlavu nedělali. Alfred (Sean Pertwee), který je ve většině komiksů ukazovaný jako hubený, za všech okolností úslužný a mírný muž, bude v seriálu zobrazený jako bývalý mariňák. Jim Gordon (Ben McKenzie), válečný hrdina, zase bude mít k Brucovi asi už od jeho dětství blíž, než jak tomu bylo ve starších filmech, kde byl víceméně jen respektovaným spojencem: z ukázek i synopsí se zdá, že bude Brucovi spolu s Alfrédem částečně nahrazovat rodiče.

Obecně se zdá, že půjde o akční, poměrně temnou podívanou, která bude ukazovat historii a vývoj dobře známých komiksových postav, takže se snad víc než v předchozích filmech dozvíme o jejich motivaci. Na druhou stranu ale očividně zachovává temnou atmosféru Temného rytíře, vypadá to na inspiraci v jeho soundtracku a hrdinský (patriotický) patos se jen přesouvá z Bruce Wayna/Batmana na Jamese Gordona.  

Osvědčené téma?

Otázka zní: půjde jenom o další ždímání peněz z populárního tématu? Nejspíš ano, ale podle ukázky to nevypadá úplně špatně. Navíc se mi zdá, že vzít si zrovna tuhle látku je dost riskantní - zvlášť brzy po velkém úspěchu trilogie Temného rytíře a po obrovském odporu fanoušků Batmana, který vyvolalo obsazení Bena Afflecka do nového filmu Batman vs. Superman. Jako velký fanoušek Nolanovy trilogie nemůžu nesrovnávat a neděsit se toho, jak může někdo obstát po Gary Oldmanovi (Jim Gordon) a Michealu Caneovi (Alfred). 

Ale rozhodně dávám seriálu šanci. Už kvůli tomu, že výkonným producentem je Bruno Heller, který pracoval na známém seriálu Řím a zároveň vytvořil můj velmi oblíbený detektivní seriál The Mentalist (jehož úroveň sice v současné době jde strmě dolů, ale určitou dobu šlo o špičkové drama). Předpokládám, že Heller bude aspoň malou zárukou kvality.

To ale brzy zjistíme: televize Fox bude  Gotham vysílat už v televizní sezóně 2014-15, začít by se mělo na podzim. 

Scéna s kabátem jako v Temném rytíři?

Selina Kyle - Catwoman

Citát týdne: Scarlett Thomas, Konec pana Y

Opravdový život je fyzický. Dejte mi raději knihy: dejte mi neviditelnost obsahu knih, nápady, myšlenky, obrazy. Dovolte mi stát se částí knihy; dala bych za to cokoliv. (...) Věci v knihách se nemohou ušpinit a skutečný život se nakonec obrátí v prach. I z knih se stane prach  jako z rozpadajících se pozůstatků, které Wellsův Poutník v čase nalezne v muzeu. Ale myšlenky jsou čisté.

Scarlett Thomas - jak ji vidím já - je jedna z nejzajímavějších autorek současnosti. Má na kontě knihy jako Náš tragický vesmír, PopCo (moji recenzi na PopCo si můžete přečíst v Easy Magazinu). Konec pana Y je její neznámější kniha, která jí pomohla k popularitě. Výše napsaný citát patří k mým nejoblíbenějším citátům vůbec a mám ho napsaný na čestném místě ve své citátové galerii - je v něm spoustu poezie a naprosto vystihuje zvláštní moc knih, kterou nás přitahují a poskytují nám pocit, že dokážeme aspoň na chvíli uniknout z našich životů.

Velmi doporučuju aspoň otevřít některou z knih této autorky. Jsou často silně experimentální: zvlášť Náš tragický vesmír postrádá typicky narativní formu, jde spíš o knihu o psaní knihy a můžete si ji užít leda tak, když úplně přistoupíte na autorčinu hru a ponoříte se do atmosféry knihy. Pokud máte rádi klasické, tradičně napsané romány jako od Dickense, tak se k této autorce radši ani nepřibližujte. Její knihy jsou postmodernisticky laděné, plné dlouhých výkladových pasáží na nejrůznější témata. Mají v sobě spoustu alternativního myšlení, které může některé lidi popudit - levicové podvratné nálady, veganství, homeopatika, čínská medicína... Ale právě směsicí témat, o kterých zasvěceně píše, a neobvyklým stylem je Thomas zajímavá a jiná.

Thomas je moderní Angličanka se vším všudy a předpokládám, že se její životní styl do velké míry odráží i v postavách jejích knih: jejími hrdinkami jsou většinou obyčejné, vzdělané (vysoce inteligentní), individualistické ženy ze střední třídy. Často příliš neuznávají tradiční rozdělení rolí (žádné ženy v domácnosti tu rozhodně nenajdete), ze všeho nejvíc si chtějí žít svůj život podle sebe a osvobodit se od očekávání mainstreamové části společnosti. Konec pana Y sice zahýbá k fantastickým námětům a paralelním světům, ale i to se děje na pozadí běžných životních problémů.

Thomas, jako správná moderní žena, používá sociální sítě, takže ji můžete sledovat na Twitteru a zjistit, čím zrovna žije.   

Jak moc mám knihu ráda:

 

Vítejte!

Milí čtenáři,

založit si nový blog je zvláštní věc. Možná to znáte. Dívat se do prázdné šablony bloggeru. Pracovat na vzhledu blogu, se kterým stejně nikdy nebudu spokojená. Přemýšlet, o co se to tu vlastně snažím. A to je nakonec dobrá otázka na začátek - o co se tu sakra snažím?!

Ne, nezakládám si blog jako deníček, i když se to podle tohoto příspěvku tam může jevit. A ne, nejsem blogerský začátečník. Pokud vás zajímá, kdo jsem, tak dříve (hoodně dříve), jsem vedla blog, na které jsem psala hlavně recenze na knihy. Raději bych se tu s ním nechlubila. Jeho příběh skončil ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že většina mých příspěvků pojednává o tom, jak se polepším a opravdu budu psát pravidelně články.

Možná trochu zajímavější je moje psací činnost pro studentský časopis Easy magazine, kde píšu o kultuře, hlavně o knihách, a v současnosti taky dělám editorku rubriky kultura.

Občas mi navíc vyjde článek na Nekultuře.

Takže, jsme zpátky u té otázky - proč začínám s psaním blogu? A proč tenhle příspěvek začíná vypadat jako podivný náběh na životopis?

Odpovědi jsou celkem jednoduché. Za prvé, zjistila jsem, že mi práce pro ona média nestačí. Ráda bych tento blog vzala trochu jako experiment - budu si tu psát o aktuálních věcech, které se mi zrovna chce komentovat, a které si můžu zveřejňovat, jak se mi chce. V tom je role a svoboda blogů nezastupitelná. Vy, milí (v této chvíli naprosto abstraktní) čtenáři, si o tom můžete myslet cokoliv, a budu ráda, když mi o tom napíšete.

Za druhé, ten krátký výtah z mého CV jsem zde napsala proto, že zde chci vystupovat bez přezdívek, prostě sama za sebe, a chci si nechat možnost navazovat a odkazovat na texty, které jsem zveřejnila jinde.

Myslím, že Vám, milí čtenáři, dlužím ještě jedno vysvětlení. Jedná se o název tohoto blogu. Je to interní vtip - ale já jsem prostě nemohla jinak, než ho použít. Létat na Pegasu znamená obecně básnit, nebo taky fantazírovat, snít. Před pár lety, na gymnáziu, jsme v hodinách literatury probírali frazeologismy, které vznikly z antických bájí, a tento byl mezi nimi. Od té doby si kamarádky dělaly (oprávněně) legraci, že pořád létám na Pegasu, hlavně když jsem trávila přestávky čtením knih. Teď už tolik nelétám, alespoň ne v knihách, ale pořád mám pocit, že ke mně ten název sedí. Stále létám nad kulturní krajinou a mám potřebu komentovat, co jsem na těch cestách viděla.

Budu rádu ráda, když na oněch cestách nebudu sama! To je snad také hlavní cíl blogování... Budu se těšit na psaní a také na jakékoliv případné reakce, které získám.

S pozdravem

Lenka