Dobrodružné výpravy do světů knih, filmů a seriálů. Bezpečný návrat není zaručen.

neděle 3. května 2015

#Čteme Peroutku: Realista v říši literatury

Svoji knižní jízdu za poznáním Peroutky jsem začala stylově: výborem z jeho literární publicistiky. V knížce Sluší-li se býti realistou najdete několik skvělých textů z období první republiky, týkajících se obecných otázek literatury i kritik konkrétních děl. Můžete si tak přečíst jeho názor na úpadek literatury, Seifertovy básně, Čapkovy detektivky nebo třeba Nietzscheho filozofii. To všechno napsané jazykem, který je potěšením sám o sobě, a zároveň s naprostou upřímností tvrdého kritika.



Peroutka nepsal literární kritiky často: jeho hlavní parketou byla politika. V předmluvě se dočtete komentář, že k literární publicistice se uchyloval hlavně v případech, kdy cítil potřebu nějakého spisovatele se zastat nebo naopak zkritizovat jeho nedostatky. A z textů je to opravdu vidět: Všechny jsou napsané se zápalem, až bych řekla s vášní zarytého milovníka umění a literatury, který se staví proti nespravedlnostem a naopak do nebe vynáší své literární favority. 

Hned u prvního článku jsem se velmi pobavila: Jmenuje se totiž Krize literatury. Peroutka v něm píše, že stále méně lidí čte (chodit do kina na Charlieho Chaplina je pro lidi mnohem zábavnější), že nevzniká moc dobré literatury a že literární kritika je v úpadku (což je jedna z hlavních linií táhnoucích se všemi texty):

"Literatura se stala obchodním odvětvím jako každé jiné, uprostřed velké konkurence nakladatelé se musí chápat všech prostředků a budiž jim ještě dík za to, že se chápou prostředků tak slušných. Ale kritika projevila tak málo charakteru a klesla do náručí anekdot a osobních indiskrétností, které jí nabídli nakladatelé, jako na lože lenosti. Skoro se už nepíší kritiky: píší se propagační články. Nakladatelé začali žertovat s kritiky, a výsledek byl, že nakladatelé sice zůstali vyhraněnými osobnostmi, ale kritikové se trochu vypařili. K zásadní kritice schází jednak místo, jednak ochota zabývat se věcmi hlouběji." (str. 67)

 Připomíná vám to něco? Mně tedy ano: v první chvíli mě samozřejmě napadlo, že něco takového by napsal i v dnešní době, nejspíš ještě ostřeji (a místo Chaplina by psal o seriálech a blockbusterech), a v druhé chvíli mi došlo, že něco podobného psal i Čapek. (Podrobněji o Čapkově názoru na stav literatury v tomto mém článku.) Krize literatury se zdá být věčným tématem. Ale z pohledu někoho, kdo jako já pokládá literaturu první republiky za úplný vrchol českého psaní, je to velmi humorné.

Býti realistou

Už název knížky, vybraný podle jedné jeho kritiky, je velmi výmluvný: Peroutka ve svých textech zastává pozici realisty. A pevně se jí drží. Zároveň požaduje, aby umění vypovídalo o hlubších lidských záležitostech, aby kromě hezké formy mělo i obsah, za který se nebude muset stydět.
Kritizuje poetismus za jeho obrazy odtržené od reality a nesmyslné ignorování pravidel psaní, jako jsou interpunkce. Dělá si legraci z mladých básníků dělnické literatury, pro které je podle něj marxistická pozice jen póza (a velmi ironicky glosuje jejich přechod k poetismu, kam podle něj svým mládím patří spíš). Kritizuje Vančuru, protože podle něj styl tohoto spisovatele v podstatě znemožňuje pochopení obsahu díla. Naopak chválí Čapka za to, že dovedl k dokonalosti příklon k obyčejnému člověku.

Jeden příklad za všechny: v textu s výmluvným názvem Cesta generace od revoluce k leknínům píše o Seifertově literatuře:
"Čteme-li ji, vzpomínáme na chvíle usínání: jako v polospánku řadí se tu k sobě věci poněkud nesouvisle. Nedostatek interpunkce k tomu přispívá. Velmi chladně se dívám na tuto válku, kterou Seifert po způsobu jiných vyhlásil čárkám a tečkám a velkým písmenům. Nerozumím dosti dobře cílům této války. Výhody interpunkce pro srozumitelnost nelze podceňovat. Ale, není-liž pravda, až si odbudeme tuto periodu, vrátíme se zase k tečkám a čárkám, když poznáme, že tím neutrpí naše poetická síla? Byla by to malá poezie, kdyby se musila bát, že zakopne o tečku nebo čárku." (Str. 31-32)

 Radost ze psaní, radost ze čtení

Chtěla bych vám toho o Peroutkovi tolik napsat, ale je mi jasné, že některé věci se prostě takto přenést nedají. Chtěla bych se rozepsat, jak skvěle jsem se bavila, když naprosto strhal Nezvalův pokus o román. Jak nádherně psal o Šaldovi - a jak laskavě hodnotil aspekty jeho díla, se kterými nesouhlasil. Jak se zastával Nietzscheho. Jak radil Poláčkovi, že se má ve svých románech oprostit od Poláčka-novináře a pořídit si do pracovny druhý stůl na psaní románů, aby tyhle dvě činnosti pořádně oddělil.

Ale nebudu tu rozebírat jednoltivé texty. Radši řeknu toto: Peroutkův styl je čistým potěšením. Jeho věty jsou nádherně vystavěné a texty mají promyšlenkou stavbu jasně směřující k cíli. Je to zábavné, čtivé, nápadité a povznášející pro všechny milovníky češtiny. Je prostě vidět, že si Peroutka sám psaní užíval a kolik energie do něj musel vložit.

Proto všem doporučuju něco si od něj přečíst. Ne vždycky s ním budete souhlasit: Já mám třeba Nezvala v jeho období poetismu celkem ráda, ale Peroutku očividně vytáčí do běla. ("Následkem neklidného užívání metafor Nezvalovy básně podobají se pokojům přeplněným drobnostmi, pávími péry, pohlednicemi z cizích krajů, mušlemi. Je toho mnoho a usazuje se na tom prach. Dalším následkem je, že skutečnost ztrácí klouby a váhu." str. 39) Číst upřímný a poctivě vyargumentovaný názor je ovšem potěšení.

A důkazem, že Peroutkova literatura v krizi rozhodně nebyla.


O mém projektu ČtemePeroutku najdete článek zde. Do budoucna plánuju přečíst něco z jeho textů o politice a na mém pracovním stole čeká Ferdinand Peroutka od Kosatíka. Je na co se těšit!


Jak moc se mi kniha líbila:


 


Četli jste něco od Peroutky? Jaký máte názor na současný stav literatury, je podle vás v krizi?

Zdroj citací: Peroutka, F (1993): Sluší-li se býti realistou. Praha: Mladá fronta. 
Zdroj obrázku: 
http://www.denik.cz/z_domova/ferdinand-peroutka-cokoli-delame-delejme-to-proste-jako-lide-20121028.html 



4 komentáře:

  1. Znovu náhodně nalezený příspěvek: http://altpress.cz/vrteti-peroutkou-aneb-o-selhavani-intelektualu/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Řekla bych to takhle: Kdo kdy jednal naprosto dokonale? Ovšem s tónem toho článku příliš nesouhlasím. Nechápu, jak jeho autor dokázal udělat z práce v Rádiu Svobodná Evropa něco špatného - ok, byla to ideologická válka, ale na rozdíl od propagandy ve východním bloku nevím o tom, že by RFE vysílala nějaké bludy nebo konstrukce. Že byla financovaná americkou vládou je pravda. Taky Peroutka na konci života prý řekl něco v tom smyslu, že jeho životem prošly tři velké ideologie - fašišmus, komunismus a americká ideologie - a že každá z nich mu znemožnila pracovat tak, jak by si sám přál...

      Vymazat
  2. á jsem upřímně řečeno moc nevěděla, co si o článku myslet. Autor potvrzuje skutečnost, že spousta intelektuálů se nějakým způsobem přihlásila k antisemitismu, což svým způsobem vysvětluje některá Peroutkova tvrzení. Ale proč srovnávat jeho předválečné výroky s jeho působením ve Svobodné Evropě? Tehdejší vysílání bylo propagandistické, ale bylo to vysílání, které přece brojilo proti komunismu, který očividně nebyl demokratickým systémem. Intelektuální selhání? Spíš tedy morální selhání, pokud nesouhlasil s praktikami CIA a přesto pokračoval ve své práci pro RSE. Řekla bych, že zkušenost koncentračního tábora ho naučila dělat kompromisy. To je hrozně těžké někoho soudit. A nelíbí se mi ani to, že hovoří o Peroutkově kultu. To je podle mě něco, co by se ani samotnému Peroutkovi nelíbilo - jak k jeho vzniku vlastně došlo, co to způsobilo a jak se celá záležitost vyvíjí.
    Příští týden po něm začnu pátrat v knihovně a pak se tu o tom pobavíme :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejsem si jistá, jestli je důležité, že to financovala CIA. Znamená to jedině, že to financovala americká vláda (protože ta pak financovala i CIA). A nevím, proč by mi to mělo vadit.
      Zároveň si nemyslím, že byla některá Peroutkova vyjádření výrazně antisemitská. Prostě se na to musíme dívat v kontextu doby. A ani nevidím žádný Peroutkův kult - je kultem to, že někdo říká, že to byl dobrý novinář a slušný člověk? A že se ho snaží někteří zastávat, když ho prezident pomouvá? Kult si představím jako něco, co si budoval Stalin, jako bezpodmínečné obdivování...
      Těším se, co budeš říkat na jeho texty! Určitě se taky podívám na nějakou sbírku politických komentářů nebo něco na ten způsob :)

      Vymazat